Věra Roubalová: Šlo o to být jako ženská tak silná, aby rodina mohla fungovat dál

Věra Roubalová Kostlánová (1947) se narodila v Praze v židovské rodině. Její otec byl v padesátých letech odsouzen komunistickým režimem na mnoho let ve vězení. Jako studentka pomáhala v roce 1969 organizovat pohřeb Jana Palacha. Z politických důvodů se dostala jen na strojní průmyslovku. Poté vystudovala strojní fakultu ČVUT.  Spolu s manželem Pavlem Roubalem podepsala v lednu 1977 dokument Charta 77. Manžel byl člen VONS. Roubalovi pomáhali především vázáním a šířením zakázaných knih. V roce 1990 se Věra Roubalová musela vyrovnat s manželovou smrtí, vrací se s dětmi z venkova do Prahy.  Dva roky poté jí spolu se dvěma dalšími posledními mluvčími (Květou Princovou a Evou Joachimovou) připadla úloha ohlásit konec činnosti Charty 77.  Je laureátkou Ceny Paměti národa, kterou přijala „zástupně, za poctivé a čestné lidi, kteří byli oporou disentu a odmítli se přizpůsobit totalitní moci“. Dnes pracuje v komunitním centru InBáze s příchozími jako psychoterapeutka. V Rafael institutu se věnuje projektu Rodiny po holocaustu.

Proč jste se rozhodli podepsat Chartu?

Podepsali jsme ji v lednu 1977 poté, co jsme si přečetli v Rudém právu článek Ztroskotanci a samozvanci.

Radili jste se nějak předtím se svým mužem Pavlem Roubalem?

V té době byl pro nás velmi významný Jirka Müller, který s námi studoval na ČVUT a v roce 1970 ho těsně před obhajobou vyloučili ze školy a pak ho zavřeli. Dostal pět a půl roku za podvracení republiky, protože rozšiřoval letáky, na kterých stálo, že není volební povinnost. My jsme se pak s Pavlem vzali, měli jsme zatím tehdy tři kluky a byli jsme opravdu velice šťastná rodina. Jirka Müller ale seděl ve vězení a my jsme ho pořád měli v hlavě. Když potom přišlo Prohlášení Charty, které vyzývalo k dodržování lidských práv, což byla pro nás samozřejmost, tak jsme to ani neprobírali, prostě jsme to spolu rovnou podškrábli. A já sama jsem cítila zpětně, že to byl jistý dluh vůči tomu Jirkovi a že nám nebylo úplně dobře z toho, jak jsme taková spokojená rodina a támhle někdo sedí ve vězení. Hned po podpisu Charty následovalo předvolání k výslechu.

Vy jste se dostali k Chartě přes lidi, které už jste v té době znali, že?

Ano, myslela jsem si, že jsme to podepsali u Jirky Müllera, který se před prosincem 76 vrátil z vězení a hned podepsal Chartu, prostě úžasný chlapík… On mi ale řekl, že to u něj nebylo, tak já tedy nevím. A Pavla už se zeptat nemůžu. Hanka Šabatová říká, že nebyl účel si věci pamatovat. Myslím si, že tohle nebylo vědomé, že bych chtěla zapomenout, kde jsme to podepsali, prostě spíš to dokazuje, že to pro nás v ten moment nemělo takový význam jako později.

Jaký to mělo ten okamžitý dopad na vaši rodinu? Vy jste měli během čtyř let tři syny. Věděli jste, že začnou kvůli tomu problémy?

Že půjdeme k výslechu, to jsme věděli. Petr Uhl přichystal takový manuál, jak postupovat u výslechu, který se nám velice hodil, protože jsme z toho byli nervózní. Dokonce jsme chodili po lidech, radili jsme se. Pavel instrukce v manuálu přísně dodržel a opravdu se při výslechu s nimi vůbec nebavil. Možná právě, když si to člověk takhle nasadí do hlavy a prostě se tak rozhodne a tak se chová. Mlčení při výsleších je dobrá strategie, člověk se v tom neplácá, nerozhoduje se, nebo neváhá. Je rozhodnutý, ale je to náročné. Já jsem se rozhodla, že budu při výslechu mluvit o svém otci, který byl v padesátých letech zavřený, a tehdy ho během tří let samovazby přinutili vypovídat nepravdu o tom, že byl špión, a to všechno byla taková hrůza, že já prostě StB zásadně nevěřím. Řekla jsem jim, že to je důvod, proč se s nimi nebudu bavit.

Vzpomenete si na někoho z nich?

Ne, já si pamatuju jen toho estébáka, který nás hlídal před domem v Častrově v roce 1983. Nechtěl nás pustit do Prahy za dcerou Martou, která tam byla v nemocnici. My jsme se odstěhovali v roce 1979 nejprve do Kytlice a za rok do Častrova na Vysočině. Ještě bych ráda řekla, že když jsem dnes jela ráno v tramvaji, tak jsem se pokusila na některé věci a jména vzpomenout. Na ženy, které jsem během svého života potkala a které buď podepsaly Chartu, nebo byly manželky chartistů. A vidíte, mám popsaný celý arch papíru, jsou to velice zajímavé osobnosti ...

Používala podle vás StB a její aparát jiné zastrašovací metody na ženy a na muže?

 Určitě to byli docela dobří psychologové a řekla bych, že na chlapy šli přes jejich profesi, přes zajištění rodiny, přes postavení i přes jejich hrdost. Říkali například: „Když odmítáte vypovídat, tak asi něco máte co tajit“. To byla velká zásluha, že tyhle finty byly jasně sepsané na papíru od Petra Uhla a že jsme o nich věděli. A na ty ženy šli přes rodinu, přes děti, přes budoucnost, přes hmotné zajištění i přes strach o děti, strach o muže, spíš emocionálně.

Bála jste se někdy o sebe?

O mě ani tak nešlo. Já to takhle nemám, že bych se bála o sebe. Je to štěstí, že jsem se takhle narodila, nebo jsem tak byla vychovávaná, protože si myslím, že třeba moje máma to měla velmi podobně. To bude asi souviset s židovskými kořeny. Ale bála jsem se o Pavla. Když šel třeba z výslechu na Vysočině dvanáct kilometrů přes lesy v noci domů, tak to jsem se bála, protože jsem věděla o případech, kdy estébáci někoho odvezli do lesa a tam ho zmlátili a podobně. Měla jsem takovou taktiku, že jsem se dvě hodiny nebála (doba, kdy by se normálně vrátil domů), a pak jsem se začala bát. Pavel byl hodně citlivá duše, docela prožíval strach o naši rodinu. Měli jsme velice dobré manželství, měli jsme se moc rádi, drželi jsme spolu, hlavně jsme všechny tyhle věci prožívali spolu, a to myslím bylo úplně základní pro to, abychom to nějak dobře zvládali. Hrozně těžké to bylo v rodinách, kde u ženy převládl strach, a ona nebyla úplně zajedno s tím, co dělal a jak to myslel její muž. S tím se teď setkávám u uprchlíků. Sekávám se se ženami, které jsou velmi pro rodinu i pro svého muže, ale nesouhlasí s tím, že muži dělají politiku a že riskují rodinu. Takhle jsme to doma nikdy nebrali. Na Vysočině jsme se často cítili „jiní“, což taky není na vesnici lehké, ale prostě jsme drželi spolu.

Jak jste zvládali děti a péči o rodinu?

 No tak jasně, že společně. Měli jsme úkoly rozdělené – Pavel vydělával ty své dva tisíce, devětkrát byl vyhozený z práce, takže to pro něj byly určitě velké nervy. Hodně se věnoval dětem, vedl je k rytířství a podobně. A já jsem se prostě, ač městský dítě, pustila do zahrádky a z té zahrádky jsem rodinu také živila a vlastně mě to bavilo. Hodně jsem zavařovala a podobně. Snažili jsem se žít ekologicky, topili jsme jen dřívím, které jsme sami připravili.

O vás je známo, že jste děti uspali a šli na půdu rozmnožovat samizdat…

To bylo ještě v Praze. Právě po podpisu Charty přišel Jirka Müller, a ptal se, jestli bychom vázali knížky. Ještě v tom byl namočený Ruda Batttěk, úžasný člověk, a jeho žena Dáša, která byla tichá a pevná opora v pozadí. Ruda byl zavřený dohromady skoro deset let, a ona s těmi dětmi tiše držela a byla skvělá. Pak tam byl ještě jeden člověk, povoláním zubař, který nás potom práskl. Proto byl Pavel ve vazbě.

Redakčně kráceno.

Rozhovor v plném znění vyjde knižně na podzim.

Rozhovor vedla Alena Ortenová.

Galerie: 

Sdílet