Mgr. Anna Šabatová, Ph.D. se celoživotně se zabývá ochranou lidských práv. V roce 1971 byla trestně stíhána pro účast na letákové akci proti volbám, vzata do vazby a odsouzena za podvracení republiky na tři roky. Je signatářkou Charty 77 a její mluvčí v roce 1986. Vydávala periodikum Informace o Chartě 77 (INFOCH) a je spoluzakladatelkou Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS). V letech 2008–2013 byla předsedkyní Českého helsinského výboru, v letech 2001–2007 byla zástupkyní veřejného ochránce práv, od roku 2014 je ombudsmankou. Je držitelkou Ceny OSN za obranu lidských práv, české prezidentské Medaile za zásluhy, ceny Alice Garrigue Masarykové udělované velvyslancem USA a Velitelského kříže Řádu za zásluhy Polské republiky.
Jaké jsou vaše vzpomínky na prosinec 76, leden 77 kolem podpisu Charty?
Musím říct, že ty vzpomínky jsou už bohužel útržkovité. Pamatuju si některé momenty z procesu s Plastic People of the Universe. Problém je v tom, že už se o tom mnohokrát mluvilo, takže to má určitou schematizovanou podobu. Manžel (pozn: Petr Uhl) byl zapojený úplně od začátku do rozhovorů o vzniku dokumentu, který ještě neměl jméno a který měl být kvalitativně jiný než ty předchozí. Později od 19. prosince přes Vánoce jsme sbírali podpisy.
A vy jste také přímo sbírala?
Já si to vůbec nepamatuju, ale nedávno mně manžel přečetl, jak popisuje Dáša Battěková, že jsem k nim přišla pro podpis. Uvádí to v knížce, která vyšla k dvacátému výročí Charty, a já si to vůbec nepamatuju. Takže to bude trošku problém. Ona to popsala tak jednoznačně, že nepochybně mluvila pravdu.
Vy jste byli s Petrem Uhlem jedna z nemnoha dvojic, kde oba partneři podepsali. Diskutovali jste doma o tom, že podepíšete oba dva a že to může mít dopady na vás všechny?
Takhle jsme k tomu nepřistoupili, i když jsme věděli, že tato petice bude mít jiný charakter a hlavně že se předpokládá dlouhodobější činnost. Nebyla to ostatně první petice v našem životě. Prostě jsme se oba rozhodli, že podepíšeme, stejně jako jsme předtím oba podepsali solidaritu s Plastiky a v roce 74, teprve půl roku po mém propuštění z vězení, text, kterému jsme pracovně říkali Chilská rezoluce. To byla výzva České jednotě právníků, která se solidarizovala s vězni a pronásledovanými lidmi v Chile. V té rezoluci jsme psali, že nemají morální právo se solidarizovat s někým v zahraničí, když se nevyjádří k perzekucím v Československu, a že naopak my jako bývalí političtí vězni s nimi solidarizujeme. To byla první petice v mém životě a taky první po propuštění z vězení v prosinci.
V době vašeho uvěznění v roce 1971 jste byla velice mladá. Byla jste uvězněna s otcem, s oběma bratry a švagrovou. Vím, že to bylo spojeno s vylepováním plakátů, které vyzývaly k neúčasti ve volbách. Proč vám připadalo tak strašně důležité vyzvat lidi, aby se voleb neúčastnili?
To, jak propaganda neustále opakovala v tisku, v televizi, v rádiu, že budou volby a že občané stvrdí souhlas s novým nastoupeným kurzem, jsem pociťovala hodně nepříjemně a budilo to ve mně až frustraci. Ta moc to chápala a představovala tak, že přijít k volbám znamená podpořit normalizační garnituru, a to nám vadilo. Proto jsme říkali, kdo s tím nesouhlasí, ať k volbám nejde, neboť to není povinnost, ale právo. Tehdy se volilo všude současně, do Federálního shromáždění, do České národní rady a i do krajských a místních národních výborů, takže v textu letáku byl takový dodatek: Pokud máte přehled o tom, koho volíte, a považujete toho člověka za dobrého, lze ho volit, a nevolit do vyšších orgánů.
Celá vaše rodina byla dlouhodobě politicky angažovaná. Změnila se nějak výrazně vaše perzekuce ze strany StB po podpisu Charty 77?
Já až do podpisu Charty mám jediný kontakt s StB a to je to moje zatčení a potom vyšetřování. Nikdy předtím jsem nebyla na výslechu, ani jsem neměla žádné důkazy o tom, že bychom byli sledováni. Po mém propuštění se mě jednou StB pokusila kontaktovat s takovou sondáží, co se chystám dělat. To bylo asi tak dva měsíce po propuštění. Mě tenkrát nenapadlo, že bych to měla odmítnout zcela. Výcvik, že s estébákama se nebavíme, mi dal až manžel. Já jsem intuitivně tušila, že by to nebylo úplně dobrý, tak jsem řekla bráchovi a šli jsme spolu. Bylo to pak docela snadné, byli jsme celkem pevní v kramflecích.
Člověk už si všecko nepamatuje, a hlavně, já jsem se snažila ty věci si nepamatovat, a spíš je vytěsňovat.
V rozhovoru s Evou Kantůrkovou v knížce Sešly jsme se v této knize naznačujete, že při prvním obvinění člověk nemá s výslechy zkušenost. Posléze jste určitě zkušenosti s tím, jak vás vyslýchali, sbírala. Předpokládám, že se to stupňovalo, když jste byla mluvčí. Vyvíjel se váš postoj k tomu, jak jste přistupovala k výslechům, k estébákům?
Určitě. Můj manžel byl takový učitel, nejenom můj. On dokonce sepsal poučení, jak postupovat. Takové to základní doporučení bylo nejen že nevypovídat, ale vůbec se s nimi nebavit. A já jsem potom tu jeho filozofii zcela adoptovala, považovala jsem ji za správnou a nesmírně usnadňovala život, protože jste šel na výslech a nemusel jste se bát, že když vám budou klást otázky, řeknete něco špatně. Lidi, kteří tuhle strategii nezaujali, byli ve velkém stresu, aby se nepodřekli. Nevěděli, jaká přijde otázka, nemohli si to rozmyslet, takže krom toho, že je to opravdu stresující, můžete udělat chybu, i když při nejlepší vůli nechcete. Pak už jsem nikdy na policii nevypovídala, protože se to ukázalo jako nejkomfortnější strategie.
A jak na to reagovali?
No tak různě. Někdy celkem klidně, ale někdy trochu vyhrožovali.
Měla jste z jejich strany nějakou zkušenost s přímým fyzickým násilím?
Z výslechu nikdy, ale měla jsem dvě zkušenosti, kdy jsem kladla aktivní odpor a můj aktivní odpor byl velmi hrubým způsobem překonán. Ale ty situace pro mě nebyly traumatizující právě proto, že já jsem bojovala.
Ti, co to viděli, to nesli špatně…
Ano. Bylo to na soudu s manželem, když mě vynášeli ze soudní síně.
Co se dělo s dětmi, když vás takto zadrželi?
Já jsem před tím procesem předvídala. Chtěla jsem taky mít úplně volné ruce, protože jsem věděla, že tady budou zahraniční novináři. Den předtím jsem odvezla děti do Řepčic, tam byla taková komuna, k Soukupovým. Je z té návštěvy hezká fotka Pavlíka za sklem u Soukupových. Tam jsem děti nechala a vrátila jsem se a měla jsem úplně volné ruce.
Můžu se v téhle souvislosti zeptat, jestli jste měla nějakou komunitu žen, spoludisidentek, se kterými jste si vzájemně vypomáhaly s péčí o děti?
Určitě jsme si pomáhaly, ale nemůžu říct úplně, že bychom to chápaly jako ženskou výpomoc, protože jednou jsme jeli s Petrem na Hrádeček a dali děti Vávrovi Korčišovi, a jak jste viděla, tak tatínek pomáhal též… Ale pomáhaly jsme si s kamarádkama, s Járou Johnovou například. A pak jsem měla něco, co byl poměrný luxus. Měla jsem ve své blízkosti dvě starší ženy, které neměly vlastní děti. Jedna byla paní, která s námi bydlela v rozděleném bytě, měla jeden pokoj a malou kuchyňku. Všechno ostatní jsme měli společné. My jsme s ní měli přátelské, vřelé vztahy. Ona měla hrozně ráda děti, svoje nikdy neměla, takže děti k ní chodily na televizi. Poměrně často jsem ji mohla poprosit, aby je pohlídala. Ta teta Mici byla stará paní, asi o čtyřicet let starší, byla jedenáctý ročník a já jedenapadesátý. Druhá byla moje spoluvězenkyně Květa Marková, která byla o devět let starší než já. Ta se mnou seděla v Opavě ve výkonu trestu a byla s námi už v tom procesu předtím. Znala jsem ji hlavně z toho vězení. Ona se přestěhovala poměrně krátce po tom, co jsem se vdala, do Prahy. Kdysi v Praze studovala, a začaly jsme se poměrně pravidelně stýkat, začala s dětmi chodit na procházky a vydrželo to celé dětství s Pavlem, se Sašou i s Michalem a dneska chodí s Michalovými dětmi – to je úplně dojemný příběh.
Vnímali jste tenkrát, že StB používá, když to dám do odborného jazyka, genderově specifické formy vyhrožování vůči mužům a ženám?
Ano. Určitě některé věci, a několik vám jich vyjmenuju, by nikdy neuplatnili na muže. Například mě jednou zavolali a chtěli vědět, čím se živím. Nepracovala jsem, manžel byl zavřený a oni ze mě chtěli dostat, kdo mi nosí peníze. Já jsem řekla, že neodpovím, a oni měli poznámky, že se asi živím tím nejstarším řemeslem. Vydržela jsem to samozřejmě a neřekla jsem to. A pak třeba vím, že mé kamarádce Zině Freundové udělali strašné věci. Oni ji nechali v roce 77 po Chartě zavřít k Apolináři na dermatologii, na venerologii, že je podezření, že má pohlavní chorobu. Žádnou neměla a já si pamatuju, jak říkala, že tenkrát měla strašný kašel, dávali jí kodein a ona měla strašný strach, že tam něco chytne. To je taková dost hnusná věc. A pak to její přepadení v noci. Nevím, do jaké míry je to popsané, ale oni ji i ošahávali po celém těle, ostříhali jí vlasy, strhali z ní oblečení, seděli jí na obličeji… A samozřejmě děti. Člověk už si všecko nepamatuje. A hlavně, já jsem se snažila si ty věci nepamatovat, a spíš je vytěsňovat, než si je někde zapisovat.
Redakčně kráceno.
Rozhovor v plném znění budou publikován knižně na podzim roku 2017.
Rozhovor vedla Marcela Linková.