V čísle 10/2017 v týdeníku Respekt vyšel rozhovor s literární historičkou Marií Jiráskovou pod názvem Byla to kulturně záchovná činnost. Marie Jirásková nedávno v nakladatelství Torst vydala výbor z díla Mileny Jesenské. Je signatářka Charty 77, za což si vysloužila nepřízeň komunistů. O pronásledování minulým režimem v rozhovoru níže.
...
V červnu 1939 Jesenská do Přítomnosti s jasnou nadsázkou napsala, že „je v nejvyšším zájmu nás Čechů, abychom žili konečně klidně a šli po své práci“. Její ani váš příběh však takovým příkladem není. V ediční poznámce Křižovatek děkujete všem, „bez nichž by se hlídačce v muzeu, domácí dělnici a až po roce 1990 odborné pracovnici Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd knihu nepodařilo vytvořit“. Proč jste po získání doktorátu v roce 1971 nemohla svobodně pracovat?
Z gymnázia mě jako profesorku vyhodili, protože jsem pro ně byla pravicová oportunistka a nebyla jsem podle nich schopna vychovávat socialistickou mládež.
To vám sdělila prověrková komise po srpnové invazi?
Jistě. Podívejte se, já jsem byla od konce padesátých let členkou KSČ. Oba moji rodiče pocházeli z chudých zemědělských rodin, babička byla zmrzačená, protože jí při žních přejeli nohu a sedlák ji nejen nepojistil, ale ani ji nenechal ošetřit, můj drobný, až subtilní tatínek musel nastoupit do práce v kamenolomu a na Štědrý den v sedmačtyřicátém roce umřel na infarkt v pouhých šestatřiceti. Takže jsem se domnívala, že komunistický režim to musí napravit a vykořisťovatelské manýry zrušit. Nevěděla jsem, že necelých čtyřicet kilometrů od nás je uranový tábor Bytíz, o tom se mezi lidmi nemluvilo. Ani mi nedošlo, že mého strýce nahnali do státních statků a vzali mu koně, kterého tak miloval. Na to jsem ještě byla hloupá.
Kdy vám začalo docházet, že režim poměry nezlepšuje, ale zhoršuje?
Na vysoké škole. Pak jako středoškolská profesorka jsem měla několik velikánských malérů, například s referentem z okresního výboru KSČ. V roce 1967 mluvil Ludvík Vaculík na Sjezdu spisovatelů a jedna moje žákyně do třídy přinesla jeho opsaný projev. No a ten referent nás přišel poučovat, jak to je socialismu nepřátelské. Začala jsem mu oponovat a vyvrcholilo to tím, že jsme na sebe před celou sborovnou, před všemi kantory křičeli – a on na mě na závěr zařval, že nejsem schopna vychovávat děti. Vstala jsem a práskla dveřmi. Druhý den jsem dostala slabý infarkt, změnili mi pracovní schopnost a při prověrkách pak vyhodili ze strany.
Co jste pak dělala?
Ještě mi dovolili dovést k maturitě čtyři třídy, pak mě vyhodili ze školství. Na Rakovnicku, kde jsem tehdy žila, mě nevzali do knihovny, do archivu, do muzea, nikam, ani do slepičárny. Tak jsem utekla do Prahy. Dva roky mě nechali hlídat sbírky v letohrádku Hvězda, ale i odtud mě v roce 1973 vyhodili. Když jsem hledala další zaměstnání, vždycky se mě zeptali, jak jsem na tom kádrově, a po odpovědi mě nevzali. Jenže být nezaměstnaná se tehdy nesmělo, byla bych považována za příživnici. Na sociálním odboru Prahy 6 mi hodná paní Sovová řekla: „Máte změněnou pracovní schopnost, tak vám dám umístěnku do družstva, kde se svařují igelitové pytlíky.“ Ale v družstvu mi sdělili, že nemají volný přístroj na svařování.
Jak to nakonec dopadlo?
Zachránili mě až lingvisté z matematicko-fyzikální fakulty, že v družstvu invalidů Obzor potřebují někoho na přepisy a překlady. Paní inženýrce Milerové jsem tam vysvětlila, že jsem na tom kádrově velice špatně, ale ona mi řekla: „To u nás nevadí, u nás budete domácí dělnice a ty se nekádrují.“ Zůstala jsem tam až do ledna 1990.
...
Celý rozhovor si můžete přečíst zde.