Dáda Libánská: Teror na dětech je donebevolající

Rodačka z Malé Strany Dáda Libánská si cestu k Chartě 77 našla sama navzdory otci, jenž byl přesvědčený komunista. V bytě na Kampě opisovala samizdat, například román Egona Bondyho Invalidní sourozenci, na baráku v Letkách pořádala koncerty, filmové minifestivaly, výstavy.  Po šikaně, která následovala po podpisu Charty 77, se s mužem rozhodli, že kvůli dětem odejdou ze země. V roce 2003 se natrvalo vrátila na Malou Stranu.

Co se s Vámi dělo bezprostředně poté, co jste podepsala Chartu?
Nastaly domovní prohlídky, estébáci začali kontrolovat lidi, který k nám jezdili každý víkend na barák. Měli jsme smůlu, že v Libčicích - Letkách byla jen taková malinká železniční stanička. Manžel paní, která tam prodávala lístky, byl policajt, takže měl krásně pod kontrolou, kdo k nám jezdil. Jednou k nám z Německa přijeli Hare Krišna. Měli na sobě džíny a paruky. Na nádraží si ty paruky svlíkli a vzali si sárí, a než došli k nám, už tam byli estébáci. Zatkli je a hned vyhostili. Náš dům byl v dezolátním stavu, jezdili nám s opravama pomáhat různý lidi. A jakmile tam bylo víc lidí pohromadě, zase přijeli estébáci a všechny zkontrolovali.

A jak na tom byla vaše rodina?
Hodně šikanovali mýho bývalýho manžela, který dělal nočního hlídače v muzeu UMPRUM, protože nic jinýho dělat nemoh'. Studoval československou bohosloveckou fakultu, jenže tím se nedalo živit. Vlastně jiná práce nebyla než noční hlídač, což bylo dobrý v tom, že si moh' dělat svý věci přes den. Věděli, že máme kontakty na Polsko. Drsně nám vyhrožovali - že podvracíme republiku v zahraničí, že jsou za to šílený tresty. Taky jsme třeba v pátek nedostali v obchodě chleba nebo rýži. Najednou nic nebylo, když jsme šli nakoupit my. Z vesnice se s námi stýkala jen evangelická farářka. A nakonec z toho měla taky problémy.

Syn Tadeáš v osmdesátým roce začal chodit do první třídy a nemoh' chodit sám, protože vždycky když šel ze školy sám, přišel pomazanej od psích hoven nebo zmlácenej. Taky si nesměl hrát s místníma dětma. A tehdy jsme si řekli, že odjedeme. Stejně na nás tlačili. A jakmile jsme jim řekli, že odjedeme, přestaly tyhle terory. Nemluví se mi o tom dobře, protože nerada na tohle vzpomínám. Jak někdo mohl terorizovat takhle malý dítě, který se těší do školy? Domovní prohlídky našim dětem taky nepřidaly. V noci se pak dlouho budily, protože estébáci jezdili zásadně v době, kdy lidi spí.  Kdybychom byli sami, tak by nám to bylo jedno, ale jakmile se to začne týkat malých dětí, je to donebevolající teror.

Jak se k synkovi chovali ve škole?
S jeho učitelkou jsem moc dobře nevycházela, ale těžko říct. Kdyby zavřeli mě, věděla bych proč, ale proč se má takovýhle teror odehrávat na malých nevinných dětech, které vůbec nic neví. Proto jsme se v roce 1982 rozhodli, že odjedeme.

Vyslýchali vás také?
Vyslýchali nás dost často. Bydlel u nás Ivan Maňásek, kterého hledali. Dělal horoskopy a jednou udělal horoskop republice a za to dostal osmnáct měsíců. Přijeli si pro něj, ale mezitím šel na kolej, tam ho chytli, a pak u nás udělali šílenou domovní prohlídku. Já jsem byla asi šest hodin u výslechu, můj manžel také. Byla jsem tenkrát v jiném stavu s Jonášem. Ten estébák se jmenoval major Tito – to byl takovej malej zamindrákovanej skřet, kterej jak byl vzteklej, tak začal skákat. Já jsem mu říkala, že se s ním nebudu bavit podle paragrafu toho a toho. Bylo to v říjnu, Jonáš se narodil v listopadu, takže už jsem měla dost velký břicho a měla jsem půjčený kožich od sestry. Ten major Tito na mě řval: „Kdo vám to koupil?“ Jestli CIA nebo FBI, takhle drahý kožichy si nikdo přeci nemůže dovolit. Já jsem se tomu zasmála a on mi jednu vrazil. Začal předkládat fotografie, focený z bytu naproti Ječný. Fotili si všechno, včetně nás. A nabízel mi samozřejmě spolupráci.

Vyhrožovali vám něčím specifickým kvůli tomu, že jste žena?
Ze všech nejvíc nám vyhrožoval major Tito - že nám můžou sebrat děti, dát je do děcáku a zavřít nás. Takhle ale vyhrožovali i třeba Charliemu Soukupovi. Říkali mu tehdy, že jeho syn nepřejde ulici. Chtěli ho donutit, aby odjel ze země, a taky že odjel. Mám pocit, že v tom nedělali rozdíl, jestli jste žena, nebo muž.

Vašemu muži vyhrožovali tím samým způsobem?
Chodili za ním do muzea, ale on jim na dlouhých výsleších vždycky usnul. Pak tvrdil, že si nic nepamatuje. Takže ho měli za magora.

Měla jste někdy opravdový strach?
Největší strach jsem měla na koncertě v Českých Budějovicích v roce 1974. To byl první fyzickej strach, který jsem zažila. Poslali na nás pohraniční stráž se psy. Já jsem utíkala se dvěma kamarádama, skákali jsme přes dvoumetrové zdi a pořád jsme slyšeli štěkání psů. Pak nás naštěstí kluci odvezli pryč někam za Budějovice. Na nádraží ale lidi mlátili pendrekama, tam tekla krev. Taky jsem se hodně bála, když mi tehdy dal facku ten major Tito, abych nepotratila.

„Kluci v undergroundu byli hodně jemný a holky byly silný a všechno to táhly.“

Existovala ve vaší komunitě, kdy muži končívali ve vězení, ženská solidarita?
Většinou holky v undergroundu a Chartě vždycky byly silnější než kluci a když kluci seděli v kriminále, holky se o všechno staraly: o děti, advokáty, byty, no prostě o všechno. Všichni drželi pohromadě, ale bylo to tak nějak automatický. Kdybychom nedrželi pohromadě, tak bychom nepřežili. Bylo to společenství, kde si kluci nehráli na žádný macha. Naopak si myslím, že kluci v undergroundu byli hodně jemný a holky byly silný a všechno to táhly.

Estébáci v tý době šli hlavně po chlapech. Když zavřeli Danu Němcovou, všichni jsme se snažili jejich dětem pomoct. Všichni bez rozdílu. Já žádný rozdíly mezi holkama a klukama nikdy necítila. Když máte malý děti, tak jako ženská stejně nemůžete někde konspirativně něco vyřizovat, takže většinou kluci někam došli, protože mámy byly doma s dětma.

Redakčně kráceno.

Rozhovor v plném znění budou publikován knižně na podzim roku 2017.

Rozhovor vedla Naďa Straková.

Galerie: 
Dáda Libánská se loučí s kamarádkou Ivankou Lefeuvre. Krátce nato také emigruje.
Koncert v Mokropsech. Dáda Libánská uprostřed mezi stojícími.
Dáda Libánská s Jiřím Němcem a Věrou Jirousovou
Dáda Libánská dnes v malostranské galerii, kde pracuje.

Sdílet