Milena Bartlová: Jsem třetí generace žen s doktorátem a to je hodně silná energie

Prof. PhDr. Milena Bartlová, CSc., (1958) je česká historička umění, zabývá se uměním a kulturou středověku, historií a metodologií dějin umění, muzeologií. Věnuje se vědeckovýzkumné a činnosti, od roku 2010 přednáší na katedře teorie a dějin umění Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, píše také kulturně-politickou publicistiku. Je dcerou ekonomky, disidentky a první československé velvyslankyně v USA Rity Klímové (Budínové) a reformního komunistického politika a signatáře Charty 77 Zdeňka Mlynáře.

Byla to taková nenápadnější buzerace

Jaké máte vzpomínky na prosinec 1976, leden 1977? Bylo vám necelých dvacet let.
V lednu 77 mi bylo devatenáct, byla jsem v posledním ročníku gymnázia. Ta moje první vzpomínka se týká matky a je to úplně jednoduchá příhoda: Můj otec, Zdeněk Mlynář, byl jedním z významných sběračů podpisů k Chartě. Na Vánoce 1976 přinesl text k podpisu, a to mému dědečkovi Stanislavu Budínovi, který s námi žil ve společné domácnosti a který Chartu podpořil a podepsal. Moje matka i já jsme samozřejmě taky chtěly podepsat, a můj otec tehdy řekl větu, která mi utkvěla, protože měla další vnitřní následky, on totiž řekl: „Ne, my chceme pouze významné lidi.“ To se samozřejmě netýkalo mě, ale mojí matky. Té se to dotklo tak, že potom Chartu už nikdy nepodepsala. Nešlo o žádnou složitou úvahu, nešlo o to, že by mě nebo ji třeba někdo chtěl chránit. Šlo o tuhle jasnou formulaci: „my chceme jen ty významné, a ty nejsi významná“.

Řekla mu na to něco vaše máma?
To mi neutkvělo. Jejich vztahy byly dlouhodobě napjaté, od roku 1966 byli rozvedení. Ale moje máma to pocítila jednoznačně právě proto, že v té době už byla naprosto uvědomělá feministka. Měla přečtenou základní americkou literaturu druhé vlny feminismu: doma v knihovně byla nejen Simone de Beauvoir, ale i Germaine Greer, Betty Friedan a tak. Ona si nepochybně v tu chvíli musela být vědomá genderového aspektu toho výroku, kdo je významný a kdo není. V každém případě to vedlo k tomu, že ani matka ani já jsme Chartu nikdy nepodepsaly. Mně to ovšem nijak nepomohlo. Byla jsem v posledním ročníku klasického gymnázia, a ačkoliv jsem byla tehdy široko daleko nejlepší studentka, tak mi dovolili přihlásit se buď na techniku, nebo na zemědělskou. Šla jsem na elektrotechniku, kde jsem vydržela měsíc, a pak jsem šla radši pracovat. Takže ať bych byla podepsala, nebo ne, vlastně si myslím, že tam velký rozdíl nebyl – ale aspoň o čtyři roky později jsem se mohla dostat na dálkové studium. To by nebylo možný, kdybych byla podepsala.

A to už proběhlo bez problémů?
Bylo to dost náročný. Šla jsem pracovat, nejdřív jsem učila cizí jazyky a pak jsem dělala písařku, posléze kvalifikovanou administrativní sílu v administrativním aparátu Národní galerie, a každý rok jsem se hlásila na filosofickou fakultu. Zpětně se ze spisu StB ukázalo, že každý rok chodili za děkanem dva pánové a vysvětlovali mu, že mě v žádném případě nesmí vzít. Jeden z těch roků jsem byla na úplně prvním místě v prvním kole přijímaček, a stejně mě nevzali. Po třech letech si moje „kmotra“ Milena Honzíková vzpomněla, že když otec odjížděl do emigrace, tak měl Husákův osobní příslib z června 1977, že děti budou moci studovat. Takže jsme po těch třech letech s touto vzpomínkou napsaly dopis Husákovi, že sliby se mají plnit. Přišel shora příkaz, že mám být přijatá. Bohužel ten rok zrovna neotvírali dějiny umění, a tak mě přijali na estetiku, ze které jsem pak přecházela. Před nějakýma dvěma třemi lety byla vydaná kniha mladých historiků o normalizaci na filosofické fakultě. Já tam figuruju jako příklad zvláště přímé protekce z nejvyšších míst. Oni mě sice zkontaktovali, pobavili se se mnou a ve stručnější podobě dali do poznámky to, co teď říkám, ale formálně to tam figuruje tímto způsobem.

Ta každodennost moci není černobílá.
Ano, přesně, ty věci jsou složité.

Měl fakt podpisu ze strany vašeho otce nějaký přímý dopad kromě těch obstrukcí se studiem, v podobě výslechů nebo sledování?
Jak jsem se později dočetla, můj i matčin spis byl uzavřen v roce 1983 po nástupu Gorbačova příkazem shora, takže ten můj spis končí takovým rozhořčeným vyjádřením nižších pracovníků, že oni tady tolik let pracují, aby bylo zabráněno nekalým živlům, a teď přijde příkaz a oni se musí podřídit, protestovali, ale bylo to prostě ukončeno. V bytě jsme měli odposlech, což jsme nevěděli. Ten jsme měli už od roku 1974, kdy nás vystěhovali a přidělili nám byt na sídlišti. My jsme si mysleli, že to je buzerace, ale ve skutečnosti šlo o to, že v tom bytě na sídlišti měli instalovaný odposlech. Ten ovšem neplnil tu psychologickou roli, protože jsme věděli o odposlechu telefonu, ale že je odposlech v bytě jsme netušili, a tudíž jsme se nebáli. Ačkoli máma nepodepsala, všechny potíže se svezly i na ni, jakoby zodpovídala za rozvedeného muže a svého otce.

Brzy po Chartě ale stihli takovou velmi rafinovanou buzeraci. Moje matka i dědeček se nenarodili na území Československa. Dědeček pocházel z Kamence Podolského na dnešní Ukrajině, matka se narodila u svých prarodičů v Rumunsku. A oni přišli s tím, že rodné listy, které mají, neplatí, a že si musí vyřídit nové, a do té doby že jsou suspendované občanky, řidičák, všechno. Z tehdejšího Sovětského svazu ani z Rumunska se nedařilo papíry získat, takže se to vleklo dlouho a hlavně oba z toho měli hodně nepříjemný pocit nejistoty, zda vůbec platí jejich československé občanství. Tohle se mne netýkalo. Ty buzerace byly podobné, jako měly méně prominentní signatáři, výslechy, odebrání pasu, anonymní výhrůžné telefonáty, takové věci jako že se ztratil po smrti babičky notářský spis a vyřizování dědictví se vleklo. Hodně nepříjemná situace nastala, když v roce 1979 přijel Brežněv na státní návštěvu. V šest ráno přišli pro nás do bytu, v poutech nás odvedli na místní policejní stanici a tam nás nechali sedět až do večera, pak nás zase pustili. Na chodbě se otvíraly dveře, lidi koukali, že mě s matkou odvádějí v poutech. Bratrovi bylo tehdy nějakých dvanáct let, toho tam nechali. Nemělo to ty rozměry, že by někdo z nás šel sedět, nemělo to ty rozměry jako u prominentních chartistů, byla to taková nenápadnější buzerace.

A měla vaše matka nějakou podpůrnou skupinu s jinými ženami v undergroundu?
My jsme nikdy do toho okruhu undergroundu jako třeba Němcovi nepatřili. Můj dědeček s matkou byli trochu starší a pro ně to bylo příliš bohémské prostředí. Otec měl paradoxně pro tuhle bohémskou složku undergroundu mnohem větší pochopení, což k němu zdánlivě nesedělo, ale byl to osobní kamarád Egona Bondyho, chodili spolu na gymnázium a on měl v sobě takovou anarchisticko-bohémskou složku, kdežto matka s dědečkem ne. Ti byli spořádanější. Oni měli svůj živý a silný okruh dědečkův, z okolí bývalé Kulturní politiky a posléze bývalého Reportéra.

A vidím tam ještě jeden rozměr, který si samozřejmě uvědomuji až zpětně. Oni dva, a to rozhodoval dědeček a máma se nevzbouřila a nezměnila to ani po jeho smrti, oni měli nějakou zábranu se vzepřít úplně. Můj dědeček byl vyloučen z komunistické strany v roce 1936 a zůstal díky tomu naprosto přesvědčeným komunistou. V sedmdesátých letech eurokomunistou. Myslím si, že oni v sobě měli velmi silnou brzdu jít do otevřeného střetu. To se možná týká celé té skupiny eurokomunistů nebo reformních komunistů, později si říkali Obroda. Myslím, že můj dědeček byl pro dost lidí tehdy přitažlivý jako někdo, kdo zůstal věrný ideálům komunismu přes všechno, co strana ve třicátých a padesátých letech dělala hrozného. Byl pro ně důkazem, že to má smysl a že nakonec se může ukázat, že na správné straně byl on. Proto se naši nikdy tak jasně neodřízli, jako tomu bylo u undergroundu, kde opravdu žádná myšlenka loajality neexistovala. Čili to byla ta přehrada mezi společností, ve které jsem vyrůstala já, a tou, která je dneska známější.

Předpokládám, že se vám to i z historického hlediska jeví jako problém…
Samozřejmě mě rozčiluje, pokud se to fakticky bere jako poměřování toho, kdo byl lepší protivník režimu. Proto bych ráda svými slabými silami přispěla k tomu, aby se při historizaci normalizace hodnotil daleko víc i ten levicový, eurokomunistický proud, nejen ten undergroundový a neoliberální, konzervativní proud disentu. Tyhle části za těch sedmadvacet let dostaly hlas, kdežto tamta část se hodně stáhla do sebe. Já jakožto historička vím, že vytahovat morální otázky v historickém výzkumu, byť soudobých dějin, nemá smysl. Ale je to pro mě pořád ještě důležité. Necítím se ale v žádném případě být ve stejné roli jako můj spolužák z gymplu, který byl synem významných komunistických funkcionářů sedmdesátých a osmdesátých let, a on se dneska cítí být potlačen, že nemá hlas. To opravdu ne…

Matka byla největší feministka široko daleko

A kdybychom se vrátily k vaší matce a ženám kolem ní…
Matka byla největší feministka široko daleko. Živila se tlumočením a překládáním a měla celou řadu mladších kolegyň, pro které byla oporou v tom smyslu, že něco jako feminismus vůbec existuje. To, co byla rétorika režimu, že totiž žena může být ekonomicky, politicky, myšlenkově, prostě po všech stránkách samostatná, tohle ona v praxi žila, protože byla rozvedená. Živila nás dvě děti, otec nikdy neplatil ani korunu, a dokázala to s jakousi veselostí, myslím proto, že k tomu měla načtenou tu literaturu. Dneska se ukazuje, že problém spočíval v tom, že neexistoval diskurz, který by rámoval životní praxi. A ona ten diskurz měla, a tím pádem byla pro celkem dost žen, které žily v manželstvích, ale snažily se v nich žít jako samostatné osoby, pro ty ona byla neformální oporou. Ona měla bonmoty, které mi v určitou dobu připadaly strašně banální, ale dneska si uvědomuju, že byly mimořádně výstižné. Její základní poučka zněla, že feminismus znamená uznat, že ženská je taky člověk. To je strašně banální, ale právě v té jednoduchosti je to pro celou řadu lidí velmi dobře pochopitelné.

Leden 2017

Rozhovor vedla Marcela Linková.

Redakčně zkráceno.

Rozhovor v plném znění vyjde knižně na podzim 2017.

Sdílet