Nikde jsem se o lidech nedozvěděla tolik jako ve vězení

„V normalizačním uspořádání společnosti byla Charta jevem mimořádným, ale právě proto obklopeným nejrůznějšími projevy přátelského, byť tajeného, souhlasu a obdivu.“

Eva Kantůrková (11. května 1930) podepsala Prohlášení Charty 77 v lednu 1977. V letech 1985 – 1986 působila společně s Jiřím Dienstbierem a Petruškou Šustrovou jako mluvčí Charty 77. V roce 1980 vydala samizdatem knihu rozhovorů s chartistkami Sešly jsme se v této knize. Za tuto publikaci si odseděla ve vazbě téměř celý rok. Její manžel Chartu 77 nikdy nepodepsal.

Jak jste prožívala šedesátá léta?
Byla jsem s přestávkami zaměstnaná v Ústředí knižní kultury, kde jsem měla na starost ediční plány a činnost hlavních beletrických nakladatelství. A také jsem psala svoje první knihy.

Ústředí knižní kultury bylo součástí ministerstva kultury a jeho práce se ideologicky dost direktivně podřizovala aparátu ústředního výboru strany. Práce tam byla pro mě velmi zajímavá: neustále jsme totiž řešili, jak zachránit různé tituly edičních plánů před stranickým zásahem. Musím říct, že jsem byla dost vzdorovitý ediční pracovník.

Knihy jsem psala mezi úřadováním a o neplacených dovolených. Vyšla a úspěch měla Smuteční slavnost. Román Po potopě, který reflektoval společenské i mezilidské proměny po únorovém převratu, si vysloužil zlobné výpady stranických ideologů. Převážnou část jeho nákladu, stejně jako dvě moje další knihy, poslal můj zaměstnavatel - Ústředí knižní kultury, který se po okupaci změnil v čirou instituci zákazů, cenzury a příkazů, do stoupy. Něco málo výtisků mi po známých přeposlala paní Hrabalová, která byla zaměstnaná ve Sběrných surovinách a odsouzené knížky zachraňovala z kontejnerů, většina nákladu ale byla ztracena.

Jak se stalo, že jste podepsala Chartu 77?
O Chartě jsem věděla, ale v jakémsi intelektuálském odstupu, že podepisuji jen vlastní texty, jsem ji v prvním sledu nepodepsala. Když potom moje přátele a známé začala policie vláčet po výsleších a hrozila jim ztráta zaměstnání, nemohla jsem dost dobře zůstat stranou. Chartu 77 jsem podepsala u Libuše Šilhánové, byly jsme přítelkyně už z šedesátých let, kdy jsme spolupracovaly na průzkumu čtenářských zájmů mládeže.

Co Váš manžel?
Můj muž Chartu nepodepsal, podle nepsaného pravidla, že někdo musí rodinu uživit. Po vyhazovu z televize pracoval až do převratu jako řadový technik v pražském projekčním ústavu.

S kým jste se tehdy vídala? Byla jste napojena na nějaké sítě?
Nemluvila bych o sítích, ty se snažila pro soudní obvinění dohledat Státní bezpečnost. Mluvila bych o pevných bodech. Vznikaly podle forem činností. Mně byly nejbližší ty, které se vytvořily kolem literatury. Na různých místech republiky, a pokud možná potají, se konaly například pravidelné schůzky spisovatelů navázaných na Vaculíkovu Petlici.

Pevnými body těchto setkání byl také Havlův Hrádeček, na jihovýchodní Moravě nás hostila Iva Kotrlá, ve Zlíně Miroslav Zikmund, v Brně Jan Trefulka, v Bratislavě Miro Kusý a v Trenčíně Ivan Kadlečík, aspoň co si vybavuji.

Co se na těch schůzkách dělo?
U Ivy Kotrlé a na Hrádečku jsme například pořádali čtenářské besedy na téma hodnocení právě vydaného časopisu Obsah, který se inspiroval Ludvíkem Vaculíkem a který v té době nejprve řídil Milan Jungmann a později Petr Kabeš. Bavili jsme se o našich fejetonech v časopise a později i o jiných literárních i publicistických textech.

V pražském uměleckém a literárním prostředí byl docela významným pevným bodem stůl Jiřího Koláře v kavárně Slávii. Kolář se s přáteli podobného estetického a politického názoru u tohoto stolu scházel odedávna. Historickým se ale stal vlastně až v době Charty. Setkávání byla určena výhradně k vážným debatám o zásadních tématech a předávání aktuálních informací z domova i ze světa. Vrchní samozřejmě věděl, že u Kolářova stolu nejde o žádná kavárenská posedávání a věděla to i Státní bezpečnost, která do stropu nad stůl umístila odposlouchávací zařízení.

Na Hrádečku, pokud tam byl Václav, byl program ryze politický, probíral se stav světa, společnosti a disentu. Pokud tam byla jen Olga, byla tam velká zábava, například na své narozeniny vždy pořádala originálně pojatá setkání.

Pro obecnější činnost, vědeckou, uměleckou i jinou, bych jako pevný bod jmenovala byt profesora Milana Jelínka v Brně, kde kromě laskavosti a informací byly pohotově k dispozici i další přátelé, například profesor Zlatuška, nebo, což bylo zvlášť vzácné, Jan Skácel. Setkání tvořila nejen most mezi Brnem a Prahou, ale na domácí univerzitu k Milanu Jelínkovi jezdili přednášet názorově blízcí filosofové a teologové z Francie i odjinud.

Zcela jiný pevný bod poskytovala chalupa Marie Rút Křížkové v severovýchodních Čechách. Setkání u ní měla duchovní ráz.

Pro mě téměř posvátným pevným bodem byl dům Bedřicha Fučíka na Vinohradech. Bedřich Fučík byl známý nejenom svým komorním katolictvím, pověstí vězně z doby komunistického teroru, ale i osvícenou kultivovaností literáta a vydavatele z dob První republiky. Měl až nevídaný dar propojovat různé světy.

Podobně posvátným bodem setkávání byl domek Josefa Zvěřiny. Josef Zvěřina byl osvícený katolický kněz, který byl v padesátých letech odsouzen k mnoha letům žaláře za „nepřátelské styky“ s Vatikánem.

Pevným bodem byl i Havlův pražský byt, byt Němcových v Ječné ulici, kde se konaly schůzky mluvčích, byt Václava Bendy na Karlově náměstí a byt Libuše Šilhánové. A také byt Vaculíkův, kam jsme nosili rukopisy do Petlice, a byt Peckův v Nerudově ulici.

Jaké byly okamžité dopady na vás a vaši rodinu po té, co jste podepsala Chartu?
Nepodepsala jsem Chartu v prvním sledu, tak mě masová šikana policie minula. Nesměla jsem však vydávat knihy a jakkoli veřejně publikovat.

Potíže zesílily s vydáním mé první knihy v exilu. Byly to rozhovory s chartistkami (Sešly jsme se v této knize, 1980). Knihu policie zachytila v autě převážejícím přes hranici korespondenci a literaturu, které bylo předem prozrazeno konfidentem. Vydání knihy jsem mohla zapřít, těžko by mi policie dokazovala, že jsem rukopis, předtím vydaný v Petlici, propašovala nebo že jsem o vydání předem věděla.

Když mě státní bezpečnost v rámci téměř masového zatýkání v roce 1981 přepadla na chalupě, měla jsem sice možnost výtisk knihy skrýt, ale neudělala jsem to. Bylo jaksi nedůstojné zapřít vlastní práci a taky přítelkyně, které mi pro knihu poskytly rozhovor. Tak mě policie na místě zatkla a byla jsem ještě s patnácti dalšími lidmi, proti nimž také policie získala z odhaleného automobilu důkazy, obviněna z podvracení republiky.

V Ruzyni na mě po prvním dlouhém výslechu, při kterém jsem odmítla jakoukoli spolupráci, uvalili vazbu. Ve vazbě jsem byla necelý rok, ale díky tlaku zvenčí, amerického Kongresu, britské premiérky paní Thatcherové a rakouského prezidenta, se už připravený proces nekonal. Celá naše skupina však až do převratu zůstala trestně stíhána, se všemi riziky, které to obnášelo: ztrátou pasu, krátkými zatčeními, častými výslechy, možností kdykoliv na nás uvalit vazbu nebo nás z něčeho obvinit. V policejním žargonu se takovým lidem říká zájmové osoby.

Redakčně kráceno.

Rozhovor v plném znění budou publikován knižně na podzim roku 2017.

Rozhovor vedla korespondenčně Naďa Straková.

Galerie: 
Mluvčí Charty 77 - Kantůrková, Dienstbier, Šustrová Foto: Archiv E. Kantůrkové
Mluvčí Charty 77 - Kantůrková, Dienstbier, Šustrová Foto: Archiv E. Kantůrkové

Sdílet