Eda Kriseová měla v šedesátých letech nakročeno ke kariéře úspěšné reportérky. Po zákazu Literárních novin se její jméno octlo na seznamu lidí, kteří nesměli publikovat. Útěchu z existenciální krize, která ji zasáhla po ztrátě milovaného zaměstnání, našla ve světě psychicky nemocných lidí a psaní fikce. Po krátkém exkurzu ve službách prezidenta Václava Havla se vrátila k psaní a cestování. Eda Kriseová se narodila v Praze v roce 1940.
Rok 1968 byl pro vás přelomový. V čem přesně?
V komunistických časech byla tři období, která pro mě byla přelomová. Dvacátý první srpen 1968 byl pro mě naprostý šok. Byla jsem v té době v Izraeli a tady jsem měla malé dítě. Nechala jsem dcerku na starosti muži, který tehdy studoval na FAMU. V Izraeli jsem si ale vytrpěla muka. Československo od toho dne jako by přestalo existovat, nic nelítalo, nic nejezdilo, nedalo se telefonovat, všecko bylo ustřižené. Pro izraelské novináře jsem byla jako matka s malým miminem v okupovaném Československu velkou atrakcí. Cítila jsem povinnost bojovat, a tak jsem vystupovala všude možně, včetně televize. Izraelci byli v naprosté panice, viděli v té okupaci Hitlera a plynové komory. Domů jsem se složitě vracela přes Řím, Vídeň a až pak do Prahy.
Druhým šokem pro mě bylo upálení Jana Palacha. Třetí otřes v mém životě byla smrt Jana Patočky a jeho pohřeb. Když jsem viděla, co komunisti na hřbitově prováděli, jak na hrobech seděli fízlové a filmovali vás do obličeje, jak nedaleko na plochodrážním stadionu jezdily motorky a nad námi lítala helikoptéra, takže nebyl slyšet ani farář. Řekla jsem si, že s tímhle režimem nemůžu mít nikdy nic společného a až do smrti budu outsider. Tyhle dva zážitky dodneška určují můj život, moji filozofii.
Měla jste koncem šedesátých let nakročeno k velmi slibné kariéře reportérky, pak však přišel strmý pád.
Ještě před okupací mě Ludvík Vaculík pozval do Literárních listů, protože jsem tam už trochu psala a v Mladém světě mi to bylo už trochu těsné. Naše generace se v té době rozjížděla, vyhrála jsem dokonce soutěž o nejúspěšnější reportérku Mladého světa. Pozvání do Literárek bylo pro mě vyznamenání. Muž studoval na FAMU a já jsem mu slíbila, že budu živit rodinu. Jenže v květnu 1969 Listy zrušili a nás všechny vyhodili, a nejen to, byli jsme zapsáni na seznam autorů, kteří nesmějí vůbec publikovat. Sami jsme museli zlikvidovat archiv a to mě tehdy bralo u srdce.
V lednu 1969 se upálil Jan Palach, což mnou opět otřáslo. Kněz Církve československé husitské Oldřich Vít, který držel hladovku na podporu požadavků Jana Palacha, mě upozornil ještě na Jana Zajíce. Jeli jsme s mužem do Vítkova na pohřeb. Zajícův čin byl stejně hrdinský, jenže se o něm lidé z medií dozvěděli už mnohem méně. Z pohřbu, na kterém jsem se seznámila s jeho rodinou, jsem napsala spolu s Martou Markovou reportáž Zandete si dvacet kroků. Po reportáži jsem už nevytiskla ani slovo. Tehdy jsem začala dobrovolně pracovat v blázinci, protože jsem si myslela, že se zblázním. V léčebně bylo pět set až šest set pacientů, naprostý blázinec. Když jsem se začala stýkat se s chronickými schizofreniky a depresivními maniaky, poznala jsem, že se mi ani tak moc nestalo, protože šílenství je strašná nemoc. Začala jsem o pacientech psát povídky a od nich dostávala energii k přežití. Paradoxně mi pomohli lidé, kterým jsem chtěla pomoct já a kteří byli nejubožejší z ubohých. Za těmi mřížemi jsem se cítila mnohem svobodněji než venku. Navíc mi to tam připadalo normálnější než celá normalizace.
Musím se přiznat, že jsem dodneška nepochopila, jak je možné, že se mí spoluobčané nechali tak rychle a ochotně normalizovat. A politici, hrůza! Politiku u nás dělají většinou zamindrákovaní muži, kteří do ní vkládají své emoce a osobní zájmy. Česká politika je, a dnes zvláště, ubohá.
Takže lze říci, že díky duševně nemocným jste se pořádně pustila do literárního psaní…
Byla to pro mě záchrana. Léčebna byla nedaleko naší chalupy, jezdila jsem za těmi svými dušičkami i v zimě. Někdy jsem tam s nimi i spala. Vždycky na mě čekali, protože jsem přece jenom byla paní z Prahy. Jejich rodiny na ně dávno zapomněly. Byli to chronici, kteří byli v blázinci třeba třicet nebo čtyřicet let a socialismus venku nikdy nezažili. Ještě jednu věc bych k tomu řekla: byly to pro mě prameny drsné surrealistické poezie. Otevřeli ve mně schopnost fabulovat. Předtím jsem fabulovat neuměla. Jako novinářka jsem se držela faktů. Najednou se to ve mně odbrzdilo. Pacienti, s kterými jsem přicházela do styku, ještě nebyli léčeni novými psychofarmaky, které vygumují lidem hlavu. Někteří byli staří, nebyli už ani moc agresivní, ale úžasně asociovali. To pro mě bylo naprosto fascinující. Víte, je to trochu nakažlivé – když je posloucháte delší dobu, tak vám to najednou začne taky ujíždět.
Pak přišla Charta 77, ale vy jste ji nepodepsala. Existuje k tomu důvod? Nabízeli vám podpis Charty?
Nabízeli mi to. O těch osobních důvodech nerada mluvím. Měla jsem tehdy navíc jiné riskantní angažmá.
S obsahem Charty jste souhlasila?
Samozřejmě. Byla to taková skrumáž okolností, proč jsem nepodepsala, a když ta skrumáž pominula, připadalo mi, že už je pozdě.
Měla jste při výsleších vlastní strategii?
Měla. Moc mi pomohla jóga. Před výslechem jsem dělala dechová cvičení a meditovala jsem. To byla jedna věc a druhá věc, nebrala jsem estébáky jako lidi. Byli lidé, kteří je přesvědčovali, že mají pravdu. Já to nedělala. Cestou na výslech jsem si třeba úmyslně nakoupila dvě tašky jídla. Chodila jsem na výslechy také do ulice Čkalova v Dejvicích. Byl tam estébák, který se jmenoval Tichý. Měl na starosti Lopatku, Chudožilova, Kabeše a mě. Chudožilova v podstatě dotlačil k emigraci do Švýcarska. Ten Tichý se mě ptal, proč mám s sebou ty tašky. Říkal: „Prosím vás, jak to myslíte s tím nákupem?“ Odpověděla jsem: „Víte, mám dvě děti, mám málo času, já si takhle nakoupím, a kdybyste mi ještě řekl, jak dlouho tady budu muset sedět, to bych byla taky ráda, protože mám naplánované úplně jiné věci.“ Anebo jsem si na výslech vzala tašky s dětským oblečením, které mi dávala po svých dětech kamarádka. A teď mi u toho výslechu z tašky vypadávaly dupačky a čepičky… Zírali na mě a nevěděli, co se mnou. Bylo jasné, že se snažili pracovat se strachem, jenže ten jsem neměla.
Do jakých jiných protirežimních činností jste byla zapojena?
Nevím, co tím myslíte. Proti režimu byl život sám. Každý slušně prožitý den byl čin proti režimu. Taky jsme si s básníkem Kabešem říkali, že všechno, co jsme se naučili a vystudovali, bylo proti vůli režimu. Ten nám dopřál jen svoje školy a svou ideologii. Taky jsem se setkávala s lidmi z disentu, kamarády v zahraničí. Mohla jsem samozřejmě jenom do socialistických zemí. S Jirkou Grušou a Alexandrem Tomským a ještě s naším překladatelem Joachimem Brussem. Intenzivně jsme se snažili vést normální život, nikoli normalizační.
Redakčně kráceno.
Rozhovor v plném znění vyjde knižně na podzim pod názvem Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent.
Rozhovor vedla Naďa Straková.
