Marii Rút Křížkovou (1936, Miličín) celoživotně ovlivnilo setkání s básněmi Jiřího Ortena. To ji také přivedlo k vysokoškolskému studiu na FF UK, obor pedagogika a literární historie. Plán připravit a vydat kompletní literární dílo Jiřího Ortena se však kvůli jejímu protestu proti okupaci v roce 1968 neuskutečnil. Nesměla vydávat, přišla o zaměstnání učitelky. Na chvíli našla útočiště v pražské Židovské náboženské obci, později se živila jako lesní dělnice a třídička pošty a do toho neochvějně čelila četným výslechům Státní bezpečnosti. Stala se mluvčí Charty 77 v roce 1983, kdy se do této role zrovna nikdo nehrnul. Po sametové revoluci se konečně naplno a oficiálně mohla věnovat své velké lásce – dílu Jiřího Ortena.
V roce 1968 jste napsala prohlášení, ve kterém jste se otevřeně vyjadřovala proti vstupu varšavských vojsk do Československa. Byl to ve vašem profesním životě milník, protože jste kvůli tomu už v roce 1970 ztratila učitelský post. Jak jste to jako maminka samoživitelka dvou malých dcer zvládala?
Tehdy mi toto mé prohlášení, které četli v rozhlase, vyčítala hlavně má rodina, protože jsem tam napsala: „Mám-li volit mezi smrtí a lokajstvím, pak volím smrt svou a svých dětí.“ Nebyla to reálná hrozba, bylo to vyjádření, že takový život nemá cenu žít. Když mě vyslýchali, tak se mě ptali, jak jsem tu sebevraždu chtěla spáchat. Řekla jsem jim: „No víte, viděla jsem sovětský film Ona brání vlast. Hlavní hrdinka byla vlastenka, já jsem taky vlastenka. Ona skočila pod německý tank, já jsem chtěla skočit zase pod sovětský.“ Byli z toho úplně vedle. Vysvětlila jsem jim, že jsem chtěla udělat něco pro svou vlast. „Vy už prosím vás nic nedělejte, vy už jste toho udělala dost.“ Pak mi dali podepsat protokol s tím, že o tom nebudu nikde mluvit. A já jim na to řekla: „Kdepak, já jsem taková upovídaná. Jak někoho potkám a on se zeptá, hned mu všechno vyzvoním.“ Od té doby jsem už nemusela nic podepisovat.
Poté, co vás vyhodili z několika míst kvůli vašemu nesouhlasu s režimem, jste nemohla sehnat práci. Kdo vám tehdy v té nelehké situaci pomáhal?
Bývalý manžel pravidelně na děti platil, i víc, když bylo potřeba. Jinak jsme žili velmi skromně. Chvíli jsem pod jménem své kamarádky básnířky Jany Štroblové a její přítelkyně Jany Červenkové psala posudky pro nakladatelství Albatros. Pak jsem dostala díky dceři Dáše a její prázdninové brigádě práci v lese. Sázela jsem stromky a vyžínala trávu za pět korun na hodinu. Jenže já jsem nic z toho neuměla, ani vzít srp do ruky. Byla to fyzicky náročná práce. Odrovnala jsem si záda, tak mi pak dali sbírat odpadky a prořezávat stromky. Později jsem pracovala na poště jako noční třídička.
StB se vás v polovině sedmdesátých let snažila zlomit ke spolupráci. Jakým způsobem na to šli?
Chtěli po mně, abych donášela na lidi ze židovské obce, kam jsem tehdy docházela. Domlouvali mi, že mám děti, že to mám složité, že nemám peníze, že nemám vlastně nic, a naslibovali mi spoustu peněz a cestu do Izraele.
Ale vy jste na to vůbec neslyšela…
Řekla jsem jim, že se nemůžu chovat k někomu jako přítel a přitom být podrazák.
Vyhrožovali vám někdy přes děti?
Samozřejmě. Dokonce mi chtěli odebrat Ester. Já mám k ránu vždycky takové zvláštní tušení a někdy i nápady. Jednou ráno jsem se probudila a věděla jsem, že chtějí něco udělat Ester. Nelenila jsem, vzbudila jsem ji, odvezla jsem ji k prvnímu autobusu a zavolala bývalé tchýni - to už jsme nebyli s Křížkem manželé - že jí tam posílám malou Terinku a že si ji tam má nechat, dokud to neodvolám. A představte si, ten samý den do školky opravdu přišli. Měli s sebou povolení, že ji mají odebrat.
Šli za vámi do práce?
Ano, přišli za mnou i do práce. Tehdy jsem dělala na poště na nočním třídění. Jednou tam přišel náš ředitel a zeptal se: „Je tady nějaká mluvčí Charty?“ A já jsem se ozvala: „Jo, to jsem já.“ On se vyděsil, protože netušil, koho zaměstnává. Považoval mě za výbornou pracovnici, všechno jsem zvládala a k tomu se vždy usmívala. Tahle informace ho úplně položila. Nevím, co těm estébákům, kteří čekali za dveřmi, řekl, ale odešli a nechali mě být.
A pak už se nic nedělo?
Ne.
Po Ester už nepátrali?
Po Ester jako by se slehla země, nikoho nenapadlo, že máme s bývalou tchýní tak dobré vztahy. Žila s ní pár měsíců na vesnici v Podkrkonoší.
Co vás vedlo k tomu podepsat Chartu 77?
V lednu 1977 vyšel v Rudém právu článek Ztroskotanci a samozvanci a ten mě úplně vytočil. Tehdy jsem si řekla: „Tak tady máme nová padesátá léta! K tomu nemůžu mlčet, to se musím okamžitě ozvat.“ Napsala jsem ve formě dopisu osobní vyjádření nejen k tomuto článku, ale i k takzvané Antichartě, kdy davy lidí stvrdily svým podpisem – ovšem většinou pod nátlakem – protest proti Prohlášení Charty 77, které nikdo z nich neznal, protože u nás nebylo publikováno a jeho rozšiřování bylo už samo o sobě trestným činem. Já jsem se zde naopak svým vlastnoručním podpisem k Prohlášení Charty přihlásila. Svůj dopis jsem zaslala prezidentu ČSSR, představitelům Židovské náboženské obce, katolické církve, našim informačním prostředkům, zaměstnavateli a na bývalá pracoviště. Nemohla jsem se spojit přímo s mluvčími Charty 77, protože jsem tehdy ještě nikoho osobně neznala. Navštívila jsem tedy pana profesora Václava Černého, kterého jsem poznala v šedesátých letech, kdy jsem jako studentka pracovala na vydání próz básníka Jiřího Ortena. Řekl mi, že Chartu také podepsal, a poslal mě k Janu Vladislavovi s tím, že on už zařídí, aby se můj dopis s podpisem Charty dostal do správných rukou. Vladislav to skutečně zařídil a hned mě zaúkoloval. Poslal mě se vzkazem k Ele Ledererové. V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Poznala jsem pak mnoho skvělých lidí, kteří byli v padesátých a šedesátých letech ve vězení, a kdybych bývala tohle neudělala, tak bych si připadala sama pro sebe odepsaná.
Kamila Bendová říká, že ženy do dění kolem Charty vnášely lidský element, jak to vidíte vy osobně?
Já vám to řeknu prakticky. Když zdárně skončilo mé „mluvčování“, postoupila jsem do Kolektivu mluvčích. Scházeli jsme se pokud možno každý měsíc a naši muži na těch setkáních krásně mluvili. Například Ladislav Hejdánek, Václav Havel, Václav Malý… To byla pohádka, samé ohromné vize do budoucna. A když ti muži odešli, zbyla tam spousta nádobí a my jsme si říkaly: „Ti naši muži tak krásně mluví, no jo, ale co teď budeme dělat?“ Umyly jsme všechno to nádobí, uklidily a pak jsme si řekly: „Tak já udělám tohle, ty doběhneš támhle, ty zařídíš tamto.“ Zkrátka jsme si rozdělily úkoly, co bylo potřeba udělat a splnit, abychom naplnily vize našich mužů.
A nepřišlo vám to tehdy trochu nespravedlivé?
To ještě nebyla ženská emancipace tak preferovaná jako dnes. My ty muže obdivovaly. Dávali tomu úžasný myšlenkový vzlet.
Nemyslíte, že by nějaká žena taky zvládla krásně mluvit, kdyby měla tu šanci?
My jsme v tom Kolektivu mluvčích samozřejmě také mluvily. Říkaly jsme své připomínky a názory, ale pravda, oni to vždycky odkývali a řekli jen „jo jo jo“, a zase si jeli po svém.
Kromě toho, že jste si po pádu komunismu udělala doktorát, jak se Váš život s novým režimem změnil?
V době sametové revoluce mi bylo padesát tři let. Jako matka tří dětí jsem odešla do důchodu a mohla jsem se konečně začít naplno věnovat literatuře. Od roku 1990 jsem postupně vydala osm svazků Ortenova díla. Nastalo mi tehdy nejkrásnější období života, kdy jsem byla zdravá, plná energie a nápadů. Stihla jsem dělat spoustu věcí.
Redakčně kráceno.
Rozhovor v plném znění vyjde knižně na podzim pod názvem Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent.
Rozhovor vedla Naďa Straková.
