Ivanka Lefeuvre: Charta mi mluvila z duše

Ivanka Lefeuvre (dříve Hyblerová) jen díky podrobně vedeným svazkům StB má dnes přesný přehled o tom, v čem všem se kolem Charty 77 angažovala. Za léta v exilu, pro který se v roce 1982 spolu s manželem Martinem Hyblerem rozhodla, toho spoustu vytěsnila. Prvních sedm let života v nové zemi se snažila rodinu uživit z jednoho platu vychovatelky. Později se jí podařilo i ve Francii navázat na kariéru psycholožky. Okolnosti nuceného vystěhování z Československa v rámci akce „Asanace“ popsala v knize Migrace 1982. Citlivou záležitostí z dob komunismu pro ni zůstává nevyjasněná smrt bratra Václava. Ivanka Lefeuvre se narodila v Praze v roce 1949.

Jak se stalo, že jste podepsala Chartu?

Chartu 77 jsem podepisovala už jako bývalá politická vězenkyně v prosinci 1976. Nikdy jsem se nesmířila s okupací Českoslovenka armádami Varšavské smlouvy ani s obdobím normalizace. Když jsem si text Charty přečetla, okamžitě jsem souhlasila se vším, co v něm stojí. Mluvil mi z duše, a musím říct, že ještě dnes, po čtyřiceti letech, text považuji za nosný, výstižný, v některých pasážích i aktuální. Na Chartě se mi líbilo právě to, že byla nepolitická a že se v textu mimo jiné uvádí, že Charta je „volné, neformální a otevřené společenství lidí různých přesvědčení, různé víry i různých profesí“.

Měla jste strach, když vás vyslýchali?

Ano, bála jsem se při každém výslechu. Člověk nikdy nevěděl, jak dlouho tam zůstane, co se s ním stane, co vědí, co po mně budou chtít vědět. Měla jsem strach pokaždé, když přišli dělat domovní prohlídku. Žili jsme v situaci, kdy jsme nevěděli dne ani hodiny, kdy přijdou. Někdy dělali domovní prohlídky brzy ráno, ale mohli přijít také večer v sedm a zůstat třeba do půlnoci. Mnozí naši přátelé se stali oběťmi fyzického násilí. Třeba Vlasta Třešňák byl během výslechů pálen hořícími sirkami, Zbyněk Benýšek škrcen do bezvědomí mokrým ručníkem, Karel Soukup byl několikrát surově zbit, dalšími oběťmi výslechů se stali Karel Freund, Václav Malý, Petr Pospíchal, Stanislav Adámek a spoustu mladých lidí z prostředí undergroundu.

Nejvíce mnou otřásl případ mé přítelkyně Ziny Freundové, která byla jednou v noci přepadena ve svém bytě několika příslušníky Státní bezpečnosti, mučena a vystavena sexuální agresi.

A vašemu manželovi?

Manželovi vyhrožovali fyzickou likvidací. Pak docházelo k situacím, které sice nebyly přímo mučením, ale byly velmi degradující, během některých výslechů byl podroben metodám ponižujícího zacházení.

Vaši rodiče se nikdy politicky neangažovali, přesto u vás v rodině došlo k tragické události spojené s politickým vývojem v zemi.

Pro mě je to téma stále velmi emotivní, protože případ předčasného úmrtí mého bratra nebyl do dnešního dne objasněn. V době, kdy byl studentem třetího ročníku českolipského gymnázia, byl odsouzen za „hanobení národa, rasy a přesvědčení“. Zpíval totiž píseň „Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša“ v restauraci v Zákupech, bohužel za přítomnosti sovětského důstojníka Valerije Makarova, přičemž označil sovětské vojáky za okupanty. Václav byl nakonec odsouzen na tři měsíce nepodmíněně. To byl neobyčejně tvrdý trest i v tehdejších podmínkách.

Účastnila jste se soudů s vaším bratrem?

Ne, byla jsem v té době ve vazbě v Brně vězněna se svým tehdejším manželem Václavem Šabatou. Tenkrát jsem to tak nevnímala, ale s odstupem času jsem přesvědčená, že bezpečnostním a justičním orgánům nemohla uniknout souvislost, že Václav Šimek je bratrem Ivanky Šabatové a švagrem Václava Šabaty. Rodina Šabatova patřila k aktivním oponentům režimu.

Mělo odsouzení bratra nějaké další dopady?

Bohužel mělo. Přesto, že mu byl trest zahlazen, nemohl dokončit gymnázium. Bratr byl od dětství výtvarně nadaný, tak chtěl po vyloučení z gymnázia studovat na střední průmyslové škole sklářské v Kamenickém Šenově. Úspěšně složil přijímací zkoušky. Po šesti měsících mu ale ředitel školy oznámil, že nesplnil „požadavky důsledného dodržování politických aspektů při přijímání žáků“. Nakonec byl přijat do učebního oboru. Po vyučení pracoval v novoborském Crystalexu, zpočátku jako malíř skla, ale také jako palič u pecí. Nadále ho ale sledovali a policie ho při různých příležitostech šikanovala.

Proč?

V té době se už pohyboval v prostředí undergroundu. Jezdil na hrad Houska, kde tenkrát působil Svatopluk Karásek. Nosil delší vlasy a dlouhý černý kabát. Už tohle jim stačilo. V severních Čechách byly represe vůči nekonformním mladým lidem velmi tvrdé. V necelých jednadvaceti letech se bratr opět ocitl před soudním tribunálem, byl odsouzen k šesti měsícům vězení. S kamarádem se dostali po jedné taneční zábavě do sporu s předsedou organizace SSM a místními komunisty.

Jak došlo k oné tragické události?

V prosinci 1975 byl bratr v práci u pecí nalezen v bezvědomí. V pozdních odpoledních hodinách byl převezen do nemocnice v České Lípě. Z bezvědomí se nikdy neprobral a večer zemřel. Rodinu o tom, co se stalo, nikdo neinformoval.

Jak jste se o smrti Václava dozvěděli?

Teprve v pozdních nočních hodinách se k nám dostavili dva příslušníci VB a sdělili nám, že bratr je hospitalizován, přestože byl už mrtev. Okamžitě jsme s maminkou odjely do České Lípy, kde nás lékaři informovali o bratrově úmrtí, ale přístup k jeho tělu jsme neměly. Viděly jsme ho až druhý den v márnici. Smrt prý nastala po požití velké dávky rozpouštědla na zlato, lučavky královské. Malíři skla s tím rozpouštědlem pracovali. Pak jsme zjistili, že podle expertů není možné takové množství ředidla normálně vypít, protože vyvolává okamžité zvracení. Za jakých okolností se chemikálie v tak velkém množství dostala do jeho organismu, nám policie nikdy neobjasnila. Naše rodina se domnívá, že bratr vypil lučavku pod nátlakem, a je možné, že StB mohla v jeho smrti sehrát určitou roli.

V Chartě byla téměř jedna třetina aktivních žen, v politickém životě po roce 1989 se už však tolik neangažovaly. Měla byste pro to vysvětlení?

Ženy se na práci Charty a také VONS opravdu velmi aktivně podílely. Když se dívám na fotografii deseti členů VONS, tak na ní vidím tři ženy. Z deseti lidí tam jsou tři ženy, což je třiatřicet procent. To je vysoké číslo. Tím spíš, že to bylo před čtyřiceti lety. Do dnešního dne se takové procento žen nikdy nevyskytlo v žádné české vládě ani v českém parlamentu. Proč se ale neangažovaly v politice po roce 1989? To je realita, která se netýká jen žen, ale i mužů. Z lidí, kteří působili v Chartě nebo ve VONS, se někteří, a není jich zase tak málo, politice věnovali. Jiní se zcela oddali svým profesionálním aktivitám, rozvoji uměleckého potenciálu či jiným posláním.

Redakčně kráceno.

Rozhovor v plném znění vyjde knižně na podzim pod názvem Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent.

Rozhovor vedla Naďa Straková.

Galerie: 
Ivanka Lefeuvre a její bývalý muž Martin Hybler s dcerou Žofií

Sdílet