Irena Moudrá Wünschová: Boj o moc je určitá forma agrese, a to je u žen vzácné

MUDr. Irena Moudrá Wünschová (1957) neměla k disentu díky své rodině nijak daleko. Nejblíž se k němu dostala během svého manželství se signatářem Charty 77 Janem Wünschem. Prohlášení Charty sice nikdy nepodepsala, ale pohybovala se v zákulisí disidentského hnutí na severu Čech. Těhotná řídila Trabant a pašovala zakázanou literaturu přes hranice. Díky povolání manžela procestovala Českou republiku v maringotce, potkávala nejrůznější skupiny lidí z disentu, kterým říká "krystalizační jádra". Pracuje jako lékařka na severu Čech, kde také působí jako politička za Stranu zelených.

Pamatujete se na okolnosti, kdy jste se poprvé setkala s Chartou 77?
Maminka pracovala mimo jiné jako závodní lékařka v jednom podniku na Praze 1 a přicházela do styku s lidmi, který byli z různých důvodů propuštěni, nebo pracovali jako pomocné síly. Znala se třeba s Kamilou Moučkovou a dalšími. To maminka nám domů Chartu přinesla. Další verzi jsme pak dostali do schránky. Byla jsem celá natěšená, že to musíme podepsat, a máma řekla: „V žádném případě, v tom se nebudeme angažovat, to bude zle...“. Táta to po těch zkušenostech z Jáchymova taky odmítal, že do toho nepůjde, že jsou to stejně bývalí komunisti.

Kolik vám tehdy bylo?
Dvacet. V tu dobu jsem byla zrovna čerstvě odmaturovaná. Samozřejmě, že jsem měla přátele, co podepsali, a koketovala jsem s myšlenkou podepsat, ale dostala jsem se na medicínu, a tu jsem chtěla strašně moc dělat. Bála jsem se, že mě vyhodí, protože pár lidem se to stalo. Po tom, co jsem vystudovala a místo sehnala jen v severních Čechách, které jsem považovala za ekosafari a tu nejhorší variantu toho, kde člověk může žít, jsem se cítila víc pevná v kramflecích, protože doktorů v severních Čechách bylo hrozně málo. Říkala jsem si, že teď už mi nikdo nic neudělá, že teď už mě nevyhodí, teď už si můžu myslet a říkat si, co chci. To byla pro mě hrozná svoboda.

Mluvila jste o tom, že jste to znova zvažovala později…
Ano zvažovali jsme to. Muž byl členem Nezávislého mírového sdružení. Charta se tehdy snažila nějak proniknout mezi normální lidi s tím, že chtěla získat širší oporu a nebýt tak izolovaná. Ono to totiž bylo fakt ghetto. A mezilidské vztahy tam nebyly úplně jednoduché.

Můžete k tomu říct víc?
Bylo to ghetto, ve kterém byli lidi namačkaní do kouta. Byly tam izolované skupiny lidí jako evangeličtí intelektuálové, katoličtí intelektuálové, něco byli levičáci typu Petra Uhla, něco byli napravení komunisté a něco takoví ti intelektuálové, spisovatelé a básníci. A pak tam byl ten underground, lidi, kteří dokázali být svobodní a kteří mi osobně byli asi nejbližší. Každá ta skupina byla izolovaná a v těch skupinách byli lidi s různými ambicemi. A byla tam asi i nedůvěra, protože se všichni báli udávání, protože to samozřejmě probíhalo.

Já jsem se toho moc neúčastnila, protože jsme postupně začali mít děti. Ale ty lidi jsem znala, stýkala se s nimi, ale úzké vztahy to nebyly. Mě tehdy zajímalo, jak myšlenky disentu šířit mezi normální lidi. V severních Čechách se hodně nabízela ekologie, což bylo téma, které mi bylo blízké odmalička. Byla jsem ty dva roky, co byly povolený, ve Skautu, a měla jsem přátele ze Švýcarska, kteří sem jezdili, byli hodně ekologicky zaměření a hodně se s námi o tom bavili.

Můžete uvést nějaký konkrétní příklad, co jste dělali?
Jednou jsme třeba poslali dotaz na okresní hygienickou stanici. Oni si nás tam pozvali a nějaký člověk z hygieny nám vysvětloval, že to s těmi místními geografickými podmínkami je hodně těžké, že je to údolí Labe, že se tam drží vlhkost a že tam jdou, jak řekl, tuny popílku. Já jsem na něj zůstala úplně zírat a říkám: „To mi chcete říct, že sem jdou do vzduchu tuny popílku?“ A on říkal: „No, no.“ Tak povídám: „A proč to těm lidem neřeknete?“ Úplně se zarazil, že mně nedojde, proč se to těm lidem zamlčuje. A syn Ondřej, kterému byl rok a půl a běhal tam kolem, nám z té místnosti utekl někam za roh. Tam seděl estébák, který to všechno nahrával. Měl odevřené dveře a úplně se vyděsil, když jsem ho tam při lovu syna načapala. Takže byla i sranda.

„Ke sklonku bolševika už bylo takový míň zubatý."

Měla vás kvůli těmhle aktivitám státní moc v hledáčku?
Ano, a později i kvůli dalším věcem. Zvali si nás na výslechy. Manžel mě učil, jak odpovídat, neříkat nic, říkat, že si na nic nevzpomínám. Pamatuju si, jak jsem byla na jednom výslechu těhotná, s jedním dítětem za ruku. Bylo to jednoduchý, malej začal kňourat, a tak se tam ten policajt styděl, že popotahuje ženskou s dítětem. Navíc oni se tak trochu báli, protože přece jen těch doktorů na severu bylo málo. Já jsem mohla kdykoliv říct: „Já vám na to prdím, odstěhuju se, bejt tady nemusim“´. Ke sklonku bolševika už to bylo fakt takový míň zubatý.

S kým jste se z disentu vídala?
Ještě předtím, než jsem se dala dohromady se svým mužem, jsem se stýkala se Zdeňkem Bártou, což byl chartista a evangelický farář, a s jeho ženou a se skupinou lidí okolo něj. Pořádali minimálně jednou za měsíc taková kulturně-filosofická setkání na určité téma. Někdo měl přednášku a pak se o tom diskutovalo. Byl to úplně otevřený prostor, setkání s inteligentními a vzdělanými lidmi, bylo to strašně krásné. Přes Zdeňka Bártu jsem znala Víťu Parkána a lidi okolo Sváti Karáska a tak.

Díky práci, kterou měl manžel, jsme se jeden čas pohybovali po celé republice. Dělal čerpače u zemědělských staveb, já byla na mateřské a tak jsme vždycky někam jeli a tam se čtrnáct dní, tři neděle čerpalo. Pak se všechno sbalilo do maringotky a jelo se někam jinam. V té době jsme s tou maringotkou procestovali nejkrásnější části Čech, od jižních přes západní. A jak jsme se tak pohybovali, dostávali jsme se do různých křesťanských denominací, sborů a společenství, a to bylo strašně zajímavé a pěkné. Byla to taková krystalizační jádra. No, a pak tu byli samozřejmě ti androši. Lidi, co měli „statky“, které se státní moc snažila ničit tím, že jim je bourala a vypalovala. Ale je to jenom utužovalo, protože neměli žádné mocenské ambice. Jim stačilo dělat nějakou nádenickou práci, pokud neměli papíry na hlavu, čehož často chtěli dosáhnout, protože pak měli nárok na nějaký minimální invalidní důchod a nemuseli řešit povolání. Na ty se pak nabalovala místní omladina, kterou to okouzlilo, a chodila tam za nimi, a to samozřejmě zas tu moc štvalo.

...

"Boj o moc je určitá forma agrese. A to je u žen vzácné."

Máte nějaké vysvětlení proč, když bylo v disentu a i kolem Charty 77 tolik žen, v politice jich je teď- za svobody - dnes spíš míň než víc? A i teď jsou tvářemi disentu častěji muži?

Ano, asi jsou tím obrazem chlapi, ale ženské, které jsou známé z Charty, takové ty ikony, Dana Němcová, Anička Šabatová, jsou to vlastně všechno hodně skromné bytosti. Nejsou to lidi, kteří by měli chuť se nějak vyzdvihovat. Možná v okruhu kolem Havla to bylo trochu jinak. Určitě to byly diskutérky, debatérky na úrovni, inteligentní ženské, ale neměly potřebu se zviditelňovat tehdy, ani potom.

Pro ženy je obecně těžší vstupovat do politiky nebo se dostávat do mocenských pozic už tím, že jsou vázané k rodině a že málokterá rezignuje na péči o děti a nechá to jen na manželovi. I to sdílení  péče, myslím, je složité. Druhá věc je, že to nemají v sobě, že boj o moc je určitá forma agrese. A to je u žen vzácné.

Kvóty jsem dlouho odmítala a byly pro mě ze začátku nepřijatelné, ale pak jsem pochopila, že to smysl má. U těch Zelených je vidět, že to smysl má. Běžný stranický život, kdy musíte chodit na schůze, být v té straně známá, abyste byla zvolená do nějaké nižší pozice, ze které se jde na ty kandidátky, je strašně časově náročné. Když jsou děti malé, ještě to jde, vezmete je s sebou, a tam si s nimi může někdo hrát, ale když je tomu dítěti deset, dvanáct a taháte ho na schůze, tak je pěkně zpruzené a dá vám to sežrat.

Redakčně kráceno.

Rozhovor v plném znění bude publikován knižně na podzim roku 2017.

Rozhovor vedla Hana Tenglerová.

Sdílet