Marta Kubišová: Dokud tu byl Václav, byla jsem v klidu

Marta Kubišová (1942) o extrémní převraty ve svém životě neměla nouzi. V roce 1968 stála s kapelou Golden Kids na vrcholu slávy, koncertovala, dostávala nabídky ze zahraničí, nahrávala desky, hrála v divadle a ve filmech. Její pěvecký vzlet utnula jedna píseň režimem vnímaná jako protest proti vstupu Varšavských vojsk na území Československa. A ta samá píseň o dvacet let později odstartovala její umělecký comeback.  

Jak jste reagovala na 21. srpen 1968?

Prožívala jsem ho ve stylu, jako prožívám všechny nerváky. Asi ve čtyři hodiny ráno na mě vlítl jeden pudlík, pak na mě vlítl druhý pudlík a maminka říká: „Marto, vstávej, jsme obsazený.“ Divila jsem se, proč to říká takovým pobouřeným tónem, když jsou tady Američani. Ani ve snu mě nenapadlo, že bychom mohli být obsazený Rusy, protože jsem dítě socialistický, že jo? Byla jsem ze školy naučená, že nepřítelem je Amerika. Pustily jsme si s maminkou rádio a už to jelo. Neměly jsme doma žádné zásoby jídla, tak jsem šla venčit psy, a že koupím chleba. Postavila jsem se v samoobsluze na Vinohradské do fronty. A teď si představte, kolem jezdil jeden tank za druhým a ta fronta se vždycky otočila a lidi začali pod kola tanků plivat. Někdo mi hodil balík zvláštního vydání novin a tak jsem je začala rozdávat. Známí se báli, že po mně Rusové půjdou. Odvezli mě sanitkou do vinohradské nemocnice a první noc jsem spala v jednom lékařském pokoji.

Vyjadřovala jste se tehdy k situaci na veřejnosti?

Ne, já jsem jenom zpívala. Hlavně v televizi a rádiu. 

Režimu jste se znelíbila kvůli jedné písni, kterou jste nazpívala pár dní po 21. srpnu a z které se přes noc stala takřka druhá státní hymna.

Modlitbu mi přivezl Jindra Brabec v prostřeleném autě. Klepaly se mu ruce i s notami, když mě jí učil. Vůbec mě nenapadlo, kam to povede. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že mě nikdy nemůžou zakázat jen proto, že zpívám nějakou písničku. Navíc to byla píseň napsaná původně pro televizní seriál Píseň pro Rudolfa III. … Říkala jsem si, že to si ten režim přeci nedovolí. A dovolil!

Záminkou k úplnému sesazení z piedestalu slávy, na kterém jste se tehdy nacházela, byly nakonec absurdně pornografické fotografie.

Ano, bylo to takové leporelo, původně z nějakého holandského seriálu. Na tom leporelu měl být Dubček a Kubišová. Neměla jsem o sobě žádné mínění, že bych se někde mohla vystavovat v plavkách, natož pak nahatá. A najednou ty fotky byly všude. Především ředitel Pragokoncertu, kde jsem měla smlouvu, je proti mně všude vytahoval. Dlouho jsme s Janem Němcem, mým tehdejším mužem, ty fotky hledali a nakonec jsme je našli v Rokycanech. Někdo řekl Němcovi, že v Rokycanech je člověk, který má velkou sbírku přisprostlých časopisů, a tak jsme se tam rozjeli. Na fotkách byla samozřejmě úplně jiná holka, akorát byla stejně učesaná jako já, což v tu dobu chodilo hodně holek s tmavými rozpuštěnými vlasy, a úplně jiný kluk.  

Nabízel Vám režim jak ze skandálu ven?

Posílali za mnou novináře, kteří se chtěli bavit o politice. Na konci sestavených rozhovorů mi skoro vždycky nabízeli prohlášení, že podporuju normalizační vedení, apod. Kladla jsem těm novinářům podmínku, že se s nimi o politice budu bavit, až se vyšetří, kdo je na těch pornofotkách. Takže ze mě na podporu režimu nedostali ani slovo. Bylo jasné, že o ty fotky vůbec nešlo. Podala jsem tehdy žalobu na ředitele Pragokoncertu pro ochranu osobnosti a další na neznámého pachatele. U soudu, ke kterému došlo až po patnácti měsících od podání žaloby, ředitel Hrabal najednou tvrdil, že na fotkách Marta Kubišová vůbec nemusí být. Jenže všechno mi mezitím zrušili – pracovní smlouvy, honoráře, nahrávání, do toho jsem potratila v osmém měsíci, pak ještě přišel rozvod… Byla jsem naprosto vyřízená.

Co vás tehdy drželo nad vodou?

Moje maminka.

Myslíte si, že si režim troufl podobnou mravnostní aférou odrovnat kariéru i mužům?

Chlapům se odpouští všechno, co se týče nevěry. Lidi i dnes chlapům dokonce fandí, když je macho. Kvůli nevěře nemusí u nás například ani odstupovat z vlády. Ženy se ale společensky znemožní. U mě se to bývalému režimu povedlo. Naštěstí ne úplně, protože když jsem kamkoliv přišla, lidi na mě pomrkávali a dávali mi najevo sympatie.

Jaký pro vás byl ten nečekaný zvrat kariéry ze slavné zpěvačky, která měla jeden koncert za druhým a dostávala nabídky ze zahraničí, na manuální dělnici?

Byla jsem tehdy ráda, že jsem vůbec sehnala nějakou práci – lepila jsem sáčky pro družstvo Směr. Jinak by mně hrozilo příživnictví a stíhala by mě policie. Rok to bylo dobrý, ale pak pro mě najednou v družstvu práce nebyla. Zase panika. Naštěstí mě vzali jako sekretářku odboru ve Výstavbě sídlišť hlavního města Prahy, i když jsem neměla žádné sekretářské zkušenosti. Tam jsem zůstala až do dalšího sňatku, pak jsem se tam později vrátila. Na lidi z Výstavby sídlišť vzpomínám moc ráda.

Jak brali vaši kolegové a kolegyně v práci skutečnost, že jste byla chartistka?

Byli úžasní. Celý Abteilung mi vždycky připomínal, než jsem šla na výslech, abych si všechno pamatovala a pak jim to řekla. Lidi v práci se mnou strašně soucítili. Pokaždé jsem říkala mému šéfovi Oldovi, který byl formálně v komunistické buňce: „Oldo, kdybych ráno nepřišla, tak zburcuj komunistický buňky ve všech závodech a musíte mě dostat ven.“ Po panu řediteli Šlosarovi estébáci chtěli, aby mě propustil, a on jim říkal: „To máte marný, už tu jednou pracovala, teď je sama bez manžela – já ji propustit nemůžu.“

...

Jak vnímáte politicko-společenský vývoj po roce 1989?

Nikdy jsem si nedělala žádné iluze, protože jsem předtím nikdy nepoznala, co to znamená svoboda, demokracie. Narodila jsem se v roce 1942, a když jsem začala rozum brát, tak už tady byli komunisti, od osmačtyřicátého. Vždycky jsem byla jedno velké ucho, takže jsem věděla, o čem se rodiče baví, ale nikdy jsem toho nezneužila. Občas mezi sebou mluvili německy nebo latinsky, abychom jim s bráchou nerozuměli. Po převratu jsem nevěděla, jak by to vlastně všechno mělo vypadat. Jedni mi říkali, ať zpívám, jiní, ať jdu do politiky, ale já věděla, že do politiky ani omylem. Můžu jen říct, že dokud tu byl Václav (Havel – pozn.), tak jsem byla v klidu…

Redakčně kráceno.

Rozhovor v plném znění bude publikován knižně na podzim roku 2017.

Rozhovor vedla Naďa Straková.

Galerie: 

Sdílet