Zdena Tominová (1941, Praha) se stala mluvčí Charty 77 v náročném čase na jaře 1979, kdy byli zatčeni členové a členky VONS. StB se ji v tomto období snažila násilně umlčet. Pracovala jako tlumočnice a znalost ruského, francouzského, německého a anglického jazyka zúročila po podpisu Charty 77 v komunikaci se zahraničními novináři. V roce 1980 se svým manželem Juliem a dvěma syny vycestovala do Velké Británie, kde žije dodnes. Pracovala pro BBC, psala romány a scénáře a aktivně podporovala své přátele v Československu.
Byla jste druhou ženou, která byla mluvčí Charty 77. Bylo to pro vás těžké rozhodování?
Vůbec ne, já jsem se do toho doslova hrnula. Chartu jsem podepsala s ročním zpožděním, protože jsem byla přes Vánoce sedmdesátého šestého v nemocnici a nikdo mi nic neřekl. Když jsem přišla domů, byla jsem hrozně rozčílená, že mi to nedonesli. Pak jsem si ale říkala: Dobrá, ještě mě nevyhodili, někdo musí pracovat, tak jsem se holt smutně nedomáhala podpisu. Ale jakmile mi zrušili smlouvu s Pražskou informační službou, kde jsem tlumočila, protože jsem se zúčastnila pohřbu Jana Patočky, okamžitě jsem běžela k Hejdánkům a Chartu podepsala. Pak jsem se do všeho s velkým nadšením pustila. Byla jsem užitečná svou vycvičenou pamětí, takže jsem jezdila na soudy. Samozřejmě mi okamžitě sebrali poznámkový blok, já jsem si to ovšem zapamatovala a po příjezdu do Prahy jsem vše hned víceméně doslova sepsala.
Paměť jste měla vycvičenou z tlumočení?
Z tlumočení! Vyšli jsme ze soudní síně a tam byli francouzští, američtí a němečtí novináři. Řekla jsem jim to ve všech jazycích. V tomhle ohledu jsem byla užitečná. Člověk si najednou našel mnoho přátel. Bylo to zvláštní, poněvadž po devětašedesátém byla taková izolovaná doba, a najednou má člověk dvě stě kamarádů.
Jak jste se dostala k mluvčování?
To způsobila Martička Kubišová, když mi řekla, že je těhotná. Řekla jsem jí: „Koukej přestat mluvčovat, já to za tebe vezmu.“ V tu chvíli jsem vůbec nevěřila, že by si mě někdo vybral. Hrnula jsem se do toho dobrovolně. Věděla jsem, že mám výhodu, nepatřila jsem totiž k žádnému politickému spolku a mohla jsem chodit po různých sekcích a hledat konsenzus, který byl pro Chartu tak důležitý. Nikomu jsem nevadila, nepatřila jsem ani k těm, ani k oněm.
Bylo to, jako když člověk překročí Rubikon?
Měla jsem být jmenována v říjnu, ale Václav Havel si vyžádal tříměsíční službu jako mluvčí, aby si nahradil rok 1977, takže jsem se stala takzvanou designovanou mluvčí. To už pak nikomu neudělali, protože je to hrozné. Policajti už všechno vědí, vy tu práci děláte, ale jste designovaný. Mluvčí jsem se slavnostně stala na své narozeniny a šla jsem ke svému prvnímu výslechu.
Řešili jste podpis a hlavně mluvčování s manželem, jestli to bude mít dopad na rodinu, na děti?
To si pište, vždyť mě tři měsíce týral. Ty tři měsíce, co jsem byla designovanou mluvčí, do mě den co den, večer co večer hučel, že to nesmím vzít. „Vždyť tě nikdo nezná, nemáš žádnou autoritu, při prvním výslechu se rozsypeš. Kdo se bude starat o děti?“ Vždycky jsem se rozbrečela, jak bylo mým zvykem, avšak ustála jsem to.
Štvalo vás, že vám nedůvěřuje?
To ani nebyla nedůvěra, byla to spíš mužská ješitnost, že to má být jeho žena, a ne on. Mužský už jsou takoví. To víte, že mě to štvalo, ale nedala jsem se. A je pravda, že když jsem se mluvčí stala, velice mě podporoval.
To jste měla trochu jako výcvik na výslechy, takhle se zašprajcovat.
Na výslechy jsem byla dobrá. Prostě jsem se rozhodla, že jim nebudu povídat vůbec nic. Vždy jsem jen opakovala: „Řekněte mi, jaký trestný čin byl spáchán, a pak vám podám vysvětlení.“ Jediné, s čím jsem u výslechu měla problém, byly ruce, takže jsem si na nich seděla.
Třásly se vám?
Seděla jsem na nich, aby neviděli, že se mi třesou. Strach jsem neměla, ale člověk je strašně pobouřený! Byla jsem plná vzteku, takže i když byl některý trochu vstřícný a říkal, ať si zapálím, neudělala jsem to, aby neviděli, že se mi třese ruka.
Jak dlouho trval váš nejdelší výslech?
Asi jedenáct hodin.
Dali vám během té doby najíst?
Dovolili mi jednou se jít vyčůrat a drželi otevřené dveře. Tak pomalu jsem v životě nečůrala, už jsem se mohla počůrat, ale prostě to nešlo. Nakonec už jsem na něj zakřičela, ať se proboha aspoň otočí. Najíst mi nedali, vodu snad ano. Nebylo to nic příjemného, ale mužský si zažili víc. Nevím o tom, že by ženu během výslechu udeřili. Myslím, že bych to věděla, vždyť jsme to všechno sledovali. Při výslechu si tohle netroufli, to se museli zamaskovat. Kdežto u mužů se neostýchali.
Vás se snažili zdiskreditovat tím, že údajně defraudujete peníze na fond pomoci Chartě. Zkoušeli na vás vymýšlet i jiné útoky, něco, co by použili proti ženě, a neobvinili by z toho chlapa?
Jako žena jste na tom byla vždycky mnohem hůř, to mužské násilí je přítomné, i když je nevyslovené. Až ze svého svazku jsem se dozvěděla, co o mně šířili. V jednom spise se dokonce objevilo, jestli náhodou nejsem prostitutka. Museli sami uznat, že to se jim nepovedlo. Navíc jsem za Charty byla tak neuvěřitelně věrná, až se sama divím. Těžko jsem nesla tu věčnou mužskou přítomnost. I u těch výslechů jste na tom jako ženská hůř. Sedím si na rukách a držím kolena u sebe. Vždycky jsem byla úplně rozlámaná. V tomhle ohledu to měly ženský asi horší.
V rámci zásahu proti VONS byli zatčeni mluvčí Václav Benda a Jiří Dienstbier a vy jste na těch osm dní zůstala na mluvčování sama. Může se to zdát jako krátká doba, ale muselo to být hodně dlouhé.
Byla jsem v jednom kole. Naštvaná jsem poletovala po Praze od agentury k agentuře, od kamaráda ke kamarádovi, od rodiny zatčených do rodiny zatčených. Sepisovala jsem prohlášení, sháněla podpisy, neměla jsem čas na nějaké jiné prožívání než se snažit co nejrychleji tu situaci zvládnout a lidem pomoct, ještě pořád s nadějí, že je pustí. To se samozřejmě nestalo.
Vy jste v té době měla otevřenou sledovačku?
To jsem měla tu zastrašovací. Jednu dobu to bylo pět chlapů a čtyři auta, anebo osm chlapů. Jednou snad dokonce šestnáct pěšáků a vždycky auta. V tramvaji za mnou jezdili, mluvili si do klopy. Nevšímala jsem si toho, neměla jsem na to čas. Když jsem měla sledovačky předtím, tak jsem si toho ovšem všímala. Bylo to žensky hrozně protivné, když za vámi v těsném závěsu jdou dva fízlové v civilu. Je to takové až sexuální ponížení…
Dívají se vám na zadek.
Jdou za tím zadkem. Nebyl to strach, ale pocit ponížení. Taky jsem chodila s hlavou sklopenou, protože když mě někdo viděl a po letech, co jsme se třeba neviděli, se ke mně hlásil, tak ho hned legitimovali nebo si ho fotografovali.
násilí vůči ženám nepoužívali příliš často. Vy jste byla jedna ze dvou žen, na které zaútočili.
Byly tři. Zina Freundová, to bylo opravdu ošklivé. Bylo to sexuální, ne že by ji znásilnili, ale předstírali znásilnění, ostříhali jí vlasy, bylo to krutě ponižující. Věra Vránová dostala, ale to mohla být nějaká divná hra, a já. Jednou, když nás pozatýkali, začali vozit lidi do lesa: Ivana Medka a Bohumila Doležala, i další. Mě odvezli na Barťák a tam jsem asi do dvou do rána čekala, až se to bicí komando vrátí a odvezou si mě taky. Tomu jsem ušla, protože tam se mnou zbyl jen mladý příslušník a já mu povídám: „Ženy bijete taky?“ On šel, přinesl mi občanku, vyvedl mě ven a řekl: „Utíkejte.“ Tak jsem tomu tenkrát ušla, ale už byli evidentně rozhodnutí, že ženská neženská, tahle baba musí pryč.
Chtěli vás umlčet do 30. června 1979.
To už bylo jasné. Byla jsem jediná mluvčí, oni nevěděli, že jsme tři, protože se ke mně už přidal Ladislav Hejdánek s Jiřím Hájkem. Ještě jsme to ale nevyhlásili, protože byl jeden termín, kdy by je mohli propustit. StB si myslela, že jsem pořád jediná. Nemyslím si, že mě chtěli zabít, ale bůhví jak by to dopadlo. Rozhodně by mě fyzicky vyřadili, ale zachránila mě stará paní s deštníkem. Měla jsem štěstí, akorát otřes mozku.
To jsem si taky říkala, ještě že kolem šli…
…a nevěděli, o co jde. Kdyby byli věděli, tak by utekli. Ze sousedů nevyšel nikdo, ti stařečkové slyšeli můj křik a přiběhli, sousedé ho museli slyšet taky. Zařvala jsem spontánně, vůbec si to nepamatuju, ale evidentně jsem zařvala, když jsem viděla tu punčochu na hlavě. On byl vysoký, ruce měl jako válce. Pamatuju si úplně přesně jeho košili, teď zvedám oči a tam je punčocha s tou šošolkou na hlavě, to mě téměř rozesmálo, ale reakce byla jak v Hitchcockovi, prostě jsem zařvala.
Je skvělé, jak se vám v Británii podařilo zakotvit, byla jste úspěšná, hned v roce 1981 jste napsala scénář k dokumentu, pracovala jste v BBC…
Hlavně mi vyšly dva romány, které jsem napsala anglicky. Ty knížky měly hezké kritiky, ale v podstatě se pak ztratily, protože nikdo nedal peníze do reklamy. Scénář jsem začala psát v jednaosmdesátém a natáčel se v třiaosmdesátém. Byla to jedna z forem, jak pomoct. Jinak jsem lítala po Amnesty International, jezdila po schůzkách na malých městech, kde jsem se snažila vyložit, jak to u nás vypadá, a přesvědčit lidi, že mají do vězení psát dopisy, že i když to těm klukům a holkám nedají, tak se o tom dozvědí. Dozorci často řekli: „Vám ale chodí spousta pohledů.“ Psala jsem články, kam se dalo, dávala jsem rozhovory. Než jsem se dostala do BBC, tak jsem vlastně žila jako doma. Nezapojila jsem se do žádné exilové komunity, zůstala jsem napojená na lidi doma. A postupně, jak se člověk sžije s jazykem, tak je doma, takže já už jsem spíš doma v Anglii než tady, i když sem budu muset přijet umřít.
Redakčně kráceno.
Rozhovor v plném znění vyjde knižně na podzim pod názvem Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent.
Rozhovor vedla Marcela Linková.
