Jaroslava Šiktancová: Patřila jsem k těm, kteří řekli ne

Jaroslava Šiktancová (1954, Praha) se chtěla stát režisérkou. Po podpisu Charty 77 byla ve čtvrtém ročníku režie vyloučena z DAMU. Živila se jako uklízečka, ošetřovatelka, průvodkyně, správkyně badatelny, zahradnice. Po roce 1989 dokončila na DAMU obor režie. Absolvovala kurzy ve Stockholmu, Berlíně a Benátkách, režírovala v Bristolu. Od roku 1993 je kmenovou režisérkou divadelního spolku Kašpar, na katedře činoherního divadla DAMU je vedoucí ročníku herectví, režie a dramaturgie. V roce 2013 založila soubor BodyVoiceBand.

Jak se stalo, že jste v posledním ročníku na DAMU podepsala Chartu? Byla jste jedna z mála studentek, která tehdy Chartu podepsala.

Přátelila jsem se s dětmi Dany Němcové. Když jste se mě teď zeptala, uvědomila jsem si, jak je to zacloněno verzí, kterou jsem nabízela, když se mě na to opakovaně ptali v Bartolomějské. Byl to jeden z těch stále se opakujících dotazů, jak a kde jsme se k tomu dostali a u koho jsme Chartu podepsali. Vytvořila jsem si verzi: Tady dole na DAMU, kde teď sedíme, byla za vrátnicí taková veliká police, ve které byla malá přihrádka pro každé písmenko. A já jsem v oddělení písmenka O našla na jméno Odvárková tenhle dokument s poznámkou, že jestli s textem souhlasím, ať ho podepíšu a zase ho tam nechám. Tím jsem se vyhnula tomu, že bych musela kohokoli jmenovat nebo říkat něco přesnějšího.

Tomu přece nemohli věřit…

Myslím, že nevěřili. Proto tu otázku kladli stále znovu s tím, že by bylo v mém zájmu nikdy neříkat něco nepravdivého.

Tušila jste, jaký to bude mít dosah?

Ta věc byla strašně živá a – jak bych to řekla – prosakovala do všeho, vědělo se, že se něco chystá. Na to byli tázáni mnozí chartisté – ti, kteří tvořili základní okruh, i ti, kteří se připojili –, jestli bylo možné odhadnout dosah podpisu. Je to často jakýsi vstup do vzpomínání. Zajímavé je, že část lidí říká: Absolutně ne, nikdo nečekal tak monstrózní přístup, natolik útočný a represivní. A ta druhá část, ke které se kloním já, uvádí, že vnímala to napětí, že tentokrát už se něco stane, že už se konečně něco pohne. Myslím, že jsme vnímali, že se něco musí prolomit, když se to napíše tak evidentně správně a nenapadnutelně. To byla vlastně věc, která mě nadchla a získala si mě, v mých očích byla Charta výborně sepsána. Dnes, kdyby to někdo četl a neznal souvislosti, řekl by: Ano, jasně!

Kdy vás vlastně vyloučili z DAMU?

V roce 1978 začala jednat kárná komise, na podzim jsem se ještě stihla zapsat, ono se to vleklo a já to, bohužel, nemám dobře zdokumentované. Už v létě jsem začala pracovat v Jedličkově ústavu jako brigádnice, doma jsem zatím nic neřekla…

Trvalo rok, než to poslali do školy.

Ve chvíli, kdy jsem začala chodit na výslechy do Bartolomějské, mě někteří pedagogové pozvali – jména vynechám – a naznačovali mi, jak by bylo možné „problém“ vyřešit. „Jaký problém?“ ptala jsem se udiveně. „Jak chceš, rozmysli si to.“ Byli asi mezi těmi, o kterých mi říkali v Bartolomějské při výslechu: „My nechceme, abyste nám říkala něco o pedagogickém sboru, tam máme své lidi, potřebujeme vědět, co se děje mezi studenty.“ Tohle byl pro mne možná ten největší problém.

Jak často vás vyslýchali?

Nejdřív co dva týdny, nepravidelně. Na škole bylo veliké dusno. Pracovala jsem v té době v kině jako uklízečka, tam došlo ke kontrole a byla vyrobena stížnost, že tam není pořádek v záznamu odpracovaných hodin. Jak se to zapletlo, je mi doteď záhadou… Do archivů jsem se zjišťovat a pátrat nevydala. Vlastně ani nevím, jestli tam spis mám. A myslím, že tam nikdy nepojedu.

To chápu. A jak ty výslechy dopadly?

Řekli mi: „Dobře, nechcete spolupracovat, tak my to pošleme do školy a budete mít po studiu.“ Tehdejší rektor Karel Martínek mě pozval, ale ne do své pracovny v Lažanském paláci, tehdy rektorátu AMU, ale na lavičku v parčíku na nábřeží, asi neměl ve své pracovně pocit bezpečí. Řekl mi, že od mých pedagogů ví, že mi už nabídli řešení a že snad jsem natolik schopná, abych dokázala otěhotnět a požádat o přerušení studia. To jsem považovala za nepřijatelné, to by bylo jako podpis odvolat. Takže kárná komise konečně rozhodla a verdikt zněl, že jsem vyloučena ze studia „za negativní postoje, které jsem zaujala a na nich setrvala“. To je komické, protože o mně se dá říct kdeco, ale „negativní postoje“ mi tehdy byly hodně vzdálené. I teď jich zaujímám strašně málo.

Redakčně kráceno.

Rozhovor v plném znění vyjde knižně na podzim pod názvem Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent v nakladateltví Academia.

Rozhovor vedla Alena Ortenová.

Galerie: 

Sdílet