News

14.2.2017
Silvestra Chnápková (1954) podepsala Chartu 77 v r. 1978, protože nemohla jinak: „Věděla jsem, že riskuju. Ale riskovala jsem ráda, protože jsem měla dceru a přátele, pro které jsem to podepsala,“ řekla v rozhovoru pro Paměť národa. Jejími přáteli byli lidé z undergroundu, tzv. máničky, se kterými v 70. letech jezdila do komuny v Nové Vísce u Chomutova. Tam také poznala svého budoucího muže Jaroslava Chnápka.
14.2.2017
Olga Karlíková (1923) je jednou z mála výtvarných umělců a umělkyň, kteří připojili svůj podpis k Chartě 77. Navíc byla mezi prvními signatáři. K textu Charty 77 se dostala přes svoji neteř, architektku Helenu Bukovanskou. Jak uvedla v rozhovoru s Marcelou Pánkovou ve Výtvarném umění 3-4/95 (Zakázané umění), podpisem se jí strašně ulevilo, neboť od dětství nesnášela lhaní a přetvařování.
14.2.2017
Marie Rút Křížková (1936) začala být pro státní bezpečnost nepohodlná už v srpnu 1968, kdy opakovaně v libereckém rozhlase protestovala proti invazi Československa vojsky Varšavské smlouvy. Odmítla donášet na Židy ze Židovské náboženské obce, kam pravidelně docházela, za což si vysloužila vyhazov ze školy, kde učila. Živila se jako lesní dělnice a třídička pošty. Na protest proti článku Ztroskotanci a samozvanci v Rudém právu, který očerňoval chartisty, Prohlášení Charty 77 také podepsala. „Chtěla jsem, aby moje dcery měly možnost žít ve svobodě,“ říká o své motivaci k signaci.
14.2.2017
Jiřina Dostálová (1965) Chartu 77 podepsala až v roce 1987. Její podpis byl zveřejněn o rok později. Přesto, že nepatřila k nejznámějším disidentům, zažívala po podpisu na vlastní kůži represe komunistického režimu – několikahodinové výslechy, domovní prohlídky, cenzuru pošty, ponižování. StB ji dokonce hrozila, že její osmiměsíční dceru umístí do dětského domova.
14.2.2017
Hana Holcnerová (1960) podepsala Prohlášení Charty 77 těsně před pádem komunismu, v lednu roku 1989. Představovala generaci mladých lidí, pro které podpis Charty nebyl tak důležitý a která neměla přímou zkušenost se šikanou státního aparátu z dob Pražského jara. Daleko podstatnější jim přišla změna režimu. Impulsem k zapojení se do protirežimních aktivit pro ni byl rozhovor na rádiu Svobodná Evropa s Václavem Havlem a Pavlem Tigridem.
14.2.2017
Ivanka Lefeuvre, původním příjmením Šimková, známá také jako Hyblerová, patřila mezi nejhlasitější kritiky „normalizace“ a komunistického režimu už na vysoké škole. Za rozšiřování letáků vyzývajících k bojkotu voleb do Federálního shromáždění skončila na šest měsíců ve vazbě. Chartu 77 podepsala hned v první vlně v prosinci 1976, její muž až o rok později.
14.2.2017
Květa Princová (1950) si v roce 1976 koupila s mužem dům v Rychnově na Děčínsku, aby v něm založila podobné místo setkávání svobodomyslných lidí, jakým byl slavný byt Dany a Jiřího Němcových v pražské Ječné ul. „Kdekdo si dneska myslí, že Charta 77 byla vyjádřením politického postoje, ale to není pravda,“ řekla Květa Princová týdeníku Respekt o své motivaci Chartu podepsat. „Bylo to vyjádření životního postoje. Chtěli jsme jenom normálně žít.“
14.2.2017
Božena Komárková (1903-1997) patřila mezi první signatáře Charty 77 v Brně. „Podepsala jsem ji s velkým vnitřním ulehčením,“ říká v knize Marty Markové Olga Havlová a ty druhé - o ženách ve vnitřní emigraci. Tuto osobitou filozofku, teoložku a nekompromisní obhájkyni lidských práv jen tak něco nezlomilo. Během svého čtyřiadevadesátiletého života zažila několik dramatických zvratů. Přežila čtyřleté věznění v koncentračním táboře, několik vyhazovů z práce, zákaz publikovat, o fous unikla vězení v gulagu na Sibiři.
14.2.2017
Přečtěte si text Marcely Linkové na téma žen kolem Charty 77 a v disentu: "Na první pohled by se mohlo zdát, že ženy do aktivit Charty 77 zapojovaly méně výrazně. Pohled druhý ale nabízí vrstevnatější obraz."
14.2.2017
Česko-francouzská historička umění Anna Fárová (1. června 1928, Paříž, Francie – 27. února 2010 Jindřichův Hradec) se v bývalém Československu a následně České republice zasloužila o prosazení oboru fotografie. Byla autorkou mnoha monografií o zahraničních i českých fotografech. Dokonce přesvědčila francouzského fotografa Henriho Cartiera-Bressona, aby mohla v Československu vydat jeho monografii (1958). Jednalo se o první knihu tohoto žánru v Evropě.

Pages