Dana Němcová se narodila 14. ledna v 1934 v Mostě. Byla jednou z prvních signatářek Charty 77. V roce 1979 byla držena ve vazbě. Poté nesměla provozovat psychologii, kterou vystudovala na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Následující léta pracovala jako uklízečka. V té době se stala spoluzakladatelkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). V lednu 1989 působila jako mluvčí Charty 77. Po roce 1989 byla kooptována za Občanské fórum do poslanecké sněmovny. Po odchodu z politické scény se věnovala hlavně pomoci uprchlíkům. Je čerstvou nositelkou Ceny Arnošta Lustiga za rok 2016.
Jaké byly okamžité dopady na vás a vaši rodinu těsně po tom, co jste podepsala Chartu?
Já jsem toho už spoustu zapomněla. Vyslýchali a předvolávali nás. Museli jsme si vyslechnout varování podepsané prokurátorem a pak k němu vyslovit svůj postoj. My jsme to ale odmítli, jelikož jsme trvali na tom, že neděláme nic protistátního, naopak že se snažíme státu prospět tím, že upozorňujeme, že v oblasti lidských práv má dodržovat zákony tak, jak se k tomu v mezinárodním prostoru zavázal.
V době, kdy jsem byla ve vazbě v ruzyňské věznici (od října do Vánoc 1979 – pozn. red.), se náš syn David rozhodl odjet do Polska držet protestní hladovku společně s polskými přáteli v jednom kostele za propuštění uvězněných členů VONSu. Poláci je zadrželi, předali na našich hranicích a poté je umístili do cel předběžného zadržení na Ruzyni. Vyšetřovatelé mi pak sdělili, že mám ve věznici syna. Na celu mu dali někoho, kdo byl údajně taky vězeň, který ho ale bil, takže mu natrhl ucho. Oholili mu hlavu, jelikož měl dlouhé vlasy a hodně ho ponižovali.
Měla jste nějakou strategii pro vyjednávání během výslechů?
Na strategii jsme se vždy domlouvali. Velice inspirující pro nás byly zkušenosti Petra Uhla, který říkal, že nejlepší strategií je samozřejmě vůbec se s nimi nebavit. Jenže já jsem někdy byla v pokušení něco jim vysvětlovat, což byla samozřejmě chyba. Jsem člověk dialogicky zaměřený, takže jsem se nedokázala na vyslýchající jen koukat, protože jsem byla přesvědčena, že pravdu mám já a nemohu si ji nechávat pro sebe.
Stalo se Vám někdy, že jste se snažila něco vysvětlit a pak se to obrátilo proti Vám?
To už si nepamatuju. Ale je pravda, že se vždy potvrdilo to, co nám říkal Petr Uhl - jeden byl vlídnější a snažil se z člověka něco dostat, a ten druhý byl radikálnější. Já osobně jsem byla třeba moc ráda, když byli sprostí.
Proč?
To mi potom šlo dobře mlčet. Se sprostými se bavit nebudu.
Pamatujete si na „své“ estébáky?
Ne, ne, ne. Já jsem je všechny pustila z hlavy. Kdybych je potkala, tak je ani nepoznám.
I jména jste pustila z hlavy?
Ano, stejně to nebyla pravá jména.
Takže vlastně otázka, co jste k nim cítila dříve a dnes, je úplně zbytečná.
Ano, naprosto zbytečná. Nebrala jsem to osobně. Nechtěla jsem si je pamatovat.
Jak se Vám žilo s každodenním pocitem nejistoty a strachu, že můžou kdykoli přijít a zatknout vás?
Byla to spíš taková nepříjemnost, která působila fyziologické problémy. Třeba když zvonil ve čtyři hodiny ráno zvonek, tak měl člověk pocit, jako když ho kůň kopne do žaludku. Bylo jasné, že jde domovní prohlídka, ale strach? Ne, ten jsem snad ani necítila. Byla jsem připravená na to, že se může stát leccos. Strach rozhodně nikdy neurčoval moje chování. Bylo to moje vlastní rozhodnutí do toho jít. Byla to oběť, ke které jsem se sama uvázala.
Vyhrožovali vám někdy něčím specifickým jenom kvůli tomu, že jste žena?
Nevyhrožovali mi, protože jsem žena, ale protože jsem matka. Bylo to v lednu 1977 po tom prvním výslechu (14. ledna – pozn. ed.). Přišli dva pánové a mezi dveřmi se mě snažili přesvědčit, jestli bych přece jenom nebyla ochotná od té Charty odstoupit, protože to bude mít dopad na mé děti. A já jim tenkrát mezi těmi dveřmi řekla, že to dělám právě pro děti, že myslím na jejich budoucnost, že to je v jejich zájmu a že se s nimi bavit nebudu. A práskla jsem dveřmi. Pak už na mě nějaké vyhrůžky nebo ponižování proto, že jsem žena, nezkoušeli. Nevzpomínám si na to.
Ani sociálka Vám nikdy nehrozila odebráním dětí?
To se kupodivu nikdy nestalo. Toho jsem se docela obávala v době, kdy jsme byli v roce 1979 za Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných ve vazbě oba, já i Jiří. Některé naše děti byly naštěstí už zletilé. Kupodivu tento nástroj nepoužili. A děti mi říkaly, že sociální pracovnice, které je jednou nebo dvakrát během vazby přišly navštívit, odmítaly se nechat zneužít a nepodléhaly žádnému nátlaku.
Kdo se vám v té době staral o děti?
O malé děti se staraly děti starší a samozřejmě spousta přátel z řad chartistů a členů Výboru pro nespravedlivě stíhaných. Pocit solidarity mezi signatáři byl tak silný, že jsem se ve vězení cítila pod jistou ochranou. Můj případ - matka sedmi dětí, a k tomu nemocná - vyvolal značný mezinárodní ohlas, a to režimu svazovalo ruce. Navíc naše děti v jednu chvíli prohlásily, že jsou ochotny jít sedět za nás. To všechno myslím sehrálo určitou změkčující roli.
„Muži měli větší sklon k idejím, zatímco ženy byly praktické.“
Kamila Bendová otevřeně říká, že si myslí, že ženy byly o dost statečnější než muži, protože kromě toho, že páchaly ilegální protirežimní činnost, staraly se o rodiny, poskytovaly zázemí svým mužům, v době jejich věznění je podporovaly, jezdily za nimi atd.
To je pravda a je taky pravda, že spousta žen Chartu nesignovala, takže v té první linii toho obtěžování se neocitly a měly trochu volnější ruce a mohly právě třeba pořizovat opisy dokumentů. Osobně si opisovaček velice vážím. Jejich podpis nebo souhlas s Chartou nebyl nikdy publikován, abychom je nevystavovali nebezpečí.
Jak muži vnímali práci žen v disentu?
Myslím si, že nás brali za samozřejmé partnery. Ať to byla žena, nebo muž, chápali jsme se toho, co zrovna v tu chvíli bylo akutní a potřebné udělat.
Kdybyste se měla zamyslet nad činnostmi a rolemi, které plnili ženy a muži v Chartě, byly tam nějaké rozdíly?
Muži měli větší sklon k idejím, zatímco ženy byly praktické. A to je nádherná kombinace. Proto si myslím, že ženy s muži k sobě patří, že se to nemá dělit.
Redakčně kráceno.
Rozhovor v plném znění bude publikován knižně na podzim roku 2017.
Rozhovor vedla Naďa Straková.
