Otta Bednářová (nar. 1927) je česká novinářka, scenáristka a disidentka. V letech 1950–1963 pracovala v Českém rozhlasu, následně jako reportérka v České televizi (pořad Zvědavá kamera). Významnou měrou se podílela na tvorbě takzvaných problémových pořadů, přičemž se zaměřovala především na sociální problematiku. V roce 1970 přišla o zaměstnání. Patřila mezi první signatáře Charty 77 a hlavní představitele Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Pro svou činnost byla soustavně perzekvována, sledována a vyšetřována Státní bezpečností. V roce 1979 byla jako jediná žena odsouzena ke třem letům vězení v procesu se šesti členy VONS. Po roce 1989 pracovala ve Výboru dobré vůle. Je nositelkou Řádu TGM za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva. Hovořili jsme o jejích reportážích, jež se často zabývaly problémy žen, i o jejím podílu na činnosti protirežimního hnutí.
Jakou roli hrála politika v době vašeho dětství a dospívání u vás v rodině?
Doma se povídalo o všem, co se dálo. Pamatuji si ještě prezidenta Masaryka a pamatuji si, že když zemřel, brečela celá rodina. Plakalo se i později, když přišli Němci. Dospělí si o politice neustále povídali a my děti jsme to pochopitelně poslouchali. Cítili jsme věci stejně jako rodiče, i když samozřejmě také platilo, že podle nich. Když zemřel prezident Masaryk, tak mně bylo teprve deset let.
Ve svých textech ze sedmdesátých a osmdesátých let se až trochu sebemrskačsky opakovaně trápíte tím, že jste – ač pocházíte z křesťanské rodiny – v osmnácti letech vstoupila do KSČ. Nedávalo to ale právě v té době poměrně jasnou vnitřní logiku?
Moje motivace pro vstup do strany byly určitě morální. Byla jsem v oktávě, psal se rok 1945 a měla jsem učitele Pospíšila, který byl velký komunista. V tomto stylu se nesla i jeho výuka, což tehdy bylo nevídané. Kantoři v době německé okupace se totiž rozdělovali na ty, kteří ke všemu mlčeli, a na ty, kteří nám dávali trochu vědět, jak to vlastně je, a právě k těm on patřil. Krom toho na filosofické fakultě existovala skupina lidí, kteří se přátelili s naším tehdejším kantorem Jaroslavem Boučkem a chodili společně na výlety, k nimž jsem se jako bývalá skautka ráda přidávala. Jednou se zeptali, proč vlastně věřím v Boha, a já jsem nevěděla, proč v něj věřím, přemýšlela jsem o tom a nedokázala jsem jim odpovědět. To byl osudový zlom. Moji rodiče se v té době už museli přestěhovat na Vysočinu a starat se o hospodářství. Já jsem byla tudíž pod vlivem té zmíněné skupiny, kde byli všichni komunisté. Už v sedmnácti letech jsem vyhledala místní komunistické zástupce v Kobylisích na Praze 8, kde byli úplně nadšení, že k nim chce vstoupit někdo jako já – tedy s takovým třídním původem. Donesli mi přihlášku, ručili za mne a následně jsem byla přijata.
Jak na to reagovali rodiče?
Když se to dozvěděl tatínek s maminkou, tak na mne byli samozřejmě strašně rozzlobení. Maminka mi tehdy napsala, že si mne neváží víc než nějakého metaře. Já jsem jí docela ošklivě odepsala, že se ani sama necítím být něčím lepším, než je metař, protože jsem ještě v životě nic nedokázala.
Celý rozhovor si můžete přečíst na webu Advojky.