Jana Soukupová nebyla přijata na vysokou školu, tak se rozhodla pracovat jako dělnice, aby nepodporovala komunistický režim jinou profesí. V jejím bytě se sice scházeli disidenti z Brna a okolí, ale Prohlášení Charty 77 nikdy nepodepsala. Její disidentská činnost spočívala zejména v psaní do samizdatového časopisu Host. A psaní neopustila ani po sametové revoluci, kdy spoluzakládala Moravské noviny, a pokračuje v něm dosud. V roce 2010 vydala v nakladatelství Host knihu Nepoddajní aneb Nešlo to jinak, která mapuje situaci disentu na jižní Moravě. Jana Soukupová se narodila v Brně v roce 1958.
Proč jste nepodepsala Chartu 77, i když jste byla velmi činná v rámci brněnského disentu?
K disentu jsem se dostala až v roce 1985 přes psaní do samizdatového Hosta. Samozřejmě mě napadlo, že když už mi dělají domovní prohlídky a tahají mě na výslechy, tak proč jsem to nepodepsala v roce 1977. Tehdy mi bylo devatenáct. Přišlo mi laciné podepisovat Chartu takhle pozdě, když už jsem se přehoupla na druhou stranu. Všichni kamarádi z disentu Chartu podepsanou měli. To byli všechno lidé, kteří už toho měli spoustu za sebou, a mně připadalo, že bych byla prostě srab, kdybych to podepsala až takhle pozdě. To byl opravdu jediný důvod, proč jsem Chartu nepodepsala. I když se mně to samozřejmě vyplatilo, protože kdybych ji podepsala, tak by mě asi nepustili v červnu 1989 do Paříže na velkou konferenci o lidských právech. Museli mít opravdu nedobrý pocit, že mě pustili. Dojela jsem tam pro Svědectví Pavla Tigrida, dovezla jsem mu materiály o disentu a on mi jich spoustu dal. Moje osmiletá dcera, která tam byla se mnou, je propašovala v tašce. Na té konferenci byli novináři a aktivisti z celého světa a já jsem tam mluvila hlavně o tom, že uvěznili Cibulku a že má dostat asi osmnáct let. Pak mně volala Lída Rakušanová ze Svobodné Evropy a dala jsem jí velký rozhovor, který na Svobodné Evropě několikrát běžel ve vysílání. Potom jsem v Česku šla na nějaké výslechy a pak už se to tak nějak pomalinku klonilo k tomu Listopadu.
Jak jste žila předtím, než jste se připojila k disentu? Byl tam nějaký zlom, proč se připojit?
Vystudovala jsem gympl, byla jsem stejně jako celá třída v Socialistickém svazu mládeže, i když nejdřív mě tam nechtěli vzít, protože jsme měli takovou kovanou soudružku spolužačku, která si říkala, že jsem nějaká divná. Pak jsem se hlásila na vysokou, kam mě nevzali. Potom jsem otěhotněla a měla jsem malé dítě, a pak už jsem teda skutečně dělala jenom dělnické profese. Ale to ještě vůbec nebylo proto, že bych byla pronásledovaná režimem. To bylo proto, abych nedělala v takovém režimu jakoukoli kariéru, kterou bych těm komunistům – podle mého – de facto pomáhala. Nebo tu jejich totalitu, byť třeba jen pro sebe, legitimizovala.
Se střední školou jsem mohla dělat učitelku v mateřské škole, což jsem vždycky dělala, když jsem byla těhotná, abych se dobře najedla. Pro děti vařili trochu líp než v závodních kuchyních. Takže jsem chvilku učila, než jsem zase porodila. Naštěstí mně to tak vyšlo dvakrát za sebou, takže jsem tam byla opravdu jenom po dobu toho těhotenství. Až v roce 1985 mě vydavatel a chartista Dušan Skála poprosil, ať píšu do samizdatového časopisu Host. A začala jsem úplně nevinně nějakými hody v Lanžhotě. Pak jsem pokračovala rozhovorem s Petrem Cibulkou a tam už se to začalo nabalovat. Díky tomu jsem se seznámila s Jaroslavem Šabatou, kterého neustále všude pronásledovali, tak jsem mu nabídla svůj byt. A od té doby se brněnský disent scházel u mě a ode mě se volalo do Svobodné Evropy. Tehdy jsem si říkala, že si nenechám od nikoho nic diktovat, ale celou dobu jsem měla na mysli: Musela jsi čekat až na Skálu? Proč ses nepřidala dřív? Vždyť jsem přece věděla, že ten režim je odporný. A je pravda, že se mi v podstatě strašně ulevilo, že proti tomu něco dělám.
Dělala jste ještě něco kromě psaní do Hosta a poskytování svého bytu pro disidentská setkání?
Ve chvíli, kdy jsem se dala k brněnským disidentům, a to byl velice malý kroužek, začala jsem se účastnit aktivit, které vyvíjeli. Třeba byla u mě ubytovaná Vlasta Chramostová, když jsme tady vymýšleli, že budeme mít bytové divadlo, které mělo být nejdřív na Šelepce. Takže s Vlastou Chramostovou jsem měla udělaný krásný rozhovor, ale než ho autorizovala a než jsme to daly do kupy, přišel listopad 89, a pak bylo všechno jinak. Potom poskytovala spoustu rozhovorů, a mně se ten můj rozhovor s ní někde ztratil. A na prvního máje jsme třeba vyráběli transparenty. Toho všeho jsem se taky účastnila.
Četla jsem o vás, že jste po Brně chodila sprejovat. To mě velmi pobavilo.
To byla velmi soukromá akce, bylo to jak z Rychlých šípů. Ten můj byt byl dobře přístupný, protože byl v centru města. A jelikož mě hlídali policajti, což jsem už věděla, tak jsme společně s Hankou Holcnerovou lezly zadními dvorky, aby nás nikdo neviděl, a sprejovaly jsme nápisy jako: V Číně umírají i za vás. A střed Brna jsme takhle posprejovaly. To město opravdu vypadalo jinak, bylo úplně šedé, vyprázdněné a venku v noci jezdila akorát policejní auta. A jezdila hodně, Brno totiž bylo navíc první město v Česku, které mělo dokonalý kamerový systém v ulicích už dávno před rokem 1989. Takové vzorné policejní město to bylo. Nicméně nás nechytli.
Když jsme s Hankou sprejovaly, děti mi hlídal Dušan Skála. Pustili ho z vězení na podmínku a často býval u mě, protože měl z toho vězení strašnou klaustrofobii. Vazební cely jsou hrozně malé. Bydlel v bytě v Židenicích, v takových těch minimálních bytech pro chudé, protože jiný byt jako disident nedostal. A tak chodil ke mně, protože jsem měla obrovský byt s vysokými stropy a on se tam cítil líp. Býval tam opravdu skoro celý den a vařil mně a dětem. A s tím souviselo to, že jsem taková disidentka na baterky – na schůzích disentu jsem neseděla, pořádně jsem nevěděla, co tam kdo dělal, prostě jsem pouštěla lidi do svého bytu, ať si tam vykládají. Chvilku jsem tam s nimi třeba byla, pak mě to přestalo bavit, tak jsem šla k Dušanovi, kterého to taky nebavilo a měl už mezitím zase něco uvařeno. Tak jsme seděli v kuchyni, pili kafe, víno a jedli jsme.
Před rokem 1989 jste pravidelně chodila na výslechy. Čelila jste nějakým výhrůžkám ohledně dětí?
Úplně poprvé mě chytli, když jsem syna odváděla do školky. Tehdy počkali, až ho tam dám, přivážu si kolo, a odtud mě čapli a odvezli do Bohunic. Následná domovní prohlídka trvala asi čtrnáct hodin. V bytě u mě otevřeli Cibulkův archiv, od kterého jsem ani neměla klíče. Odvrtali vložku a všechno to odvezli. A tehdy teda naštěstí – je samozřejmě nezajímalo, že je dítě ve školce a nemá ho kdo vyzvednout – jeho otec, s kterým jsem zrovna v tu dobu nežila, se přišel na něco zeptat a pak pro syna jel. Jinak mně vyhrožovali, že mně děti seberou, prý přišlo udání na sociálku, že se o ně špatně starám. Takové ty estébácké metody. Ale je pravda, že kdyby mně děti chtěli sebrat, tak jim podepíšu všechno. To bych se asi posrala úplně. Naštěstí to nedošlo tak daleko. Sociálka si mě pozvala, že na mě přišlo udání a musí to prošetřit. Byly tam docela dobré ženské, které to moc nehrotily. Říkaly mi, že prý mám děti zanedbané a že před nimi mluvím sprostě, což jsem asi určitě dělala. To měly z těch odposlechů celého bytu. Takže mi říkaly, že je snaha je odebrat a dát je do dětského domova. A já jsem tam seděla, vrtěla jsem hlavou a říkala jsem, že vím, odkud vítr věje, a ony to možná věděly taky. Ale to už bylo naštěstí všechno hodně pozdě. Vlastně ta osmdesátá léta, ta druhá půlka, už nebyla tak zlá.
Překvapilo vás v té době ještě něco?
Ano, chodily na mě naprosto odporné anonymy. To si pak člověk říká: Co můžou mít ti lidé v hlavě? Tehdy jsem žila mezi lidmi, kteří byli morální a měli úroveň, a najednou se potkáváte s odpornými estébáky. Pro mě je prostě nepřípustná ta slizká odpornost – to, jak ten člověk vytáhne to nejodpornější, co ho napadne, dnes vidíme hatery na sociálních sítích. Byla bych strašně ráda, aby ta historka byla taková, jako byly třeba Pouta nebo jiné filmy, kde se najednou ukáže, že ten estébák má i lidskou stránku. Já jsem ji u nich nepoznala, fakt ne. To byli fakt hnusný lidi. Edvard Petřík, už jenom když jste ho viděla, tu odpornou tlamu.
To byl váš osobní estébák?
Jo, Edvard Petřík byl „můj“ estébák. Takovej malej, prťavej, odpornej. Nebo ten, který dělal v Brně na mravnostním a pak přešel k StB, který když jsem měla tu domovní prohlídku, tak vymýšlel: „Tady to je jasný, paragraf!“ My jsme tam měli takové poloobnažený fotky. „No jistě, ohrožování mravní výchovy mládeže!“ A teď tam vymýšlel, za co mě zavřou, a že je to jasný, že mě zavřou. Myslím, že se jmenoval Evžen Kurdiovský. Už je nebožtík. To byl prostě dobytek. Jeho syn, chudák malej, ten se málem podělal, když jsem k němu do práce po listopadu 1989 přišla na rozhovor. Ale já jsem říkala: „Já děti za hříchy otců netrestám.“ A zrovna nedávno, když jsme jeli s Jirkou Voráčem do televize mluvit o 17. listopadu, tak nás vezl taxikář, který byl nasazený zmlátit študáky při revolučních událostech v listopadu 1989. Říkala jsem si: Konečně příběh. A on: „Já vám to odvykládám, jasně, co by ne,“ a vy si říkáte, že když to chce vykládat, tak to má asi v sobě nějak lépe nastavené – ne, neměl. Prostě to byl odporný člověk, zase od začátku do konce. Já jsem tam seděla a padala mi brada, když se tak klasicky vymlouval, jak za všechno samozřejmě mohl někdo jiný.
Redakčně kráceno.
Rozhovor v plném znění vyjde knižně na podzim pod názvem Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent.
Rozhovor vedla Nina Fárová.
