Iva Kotrlá (1947, Tasovice na Znojemsku) koncem šedesátých let se svým mužem vážně uvažovala o odchodu z Československa. Nakonec zůstala. Následující léta vychovávala děti, pečovala o domácnost, v samizdatu vydávala své básně, poémy, povídky a podílela se na tvorbě časopisu Obsah a ročenky Moravská čítanka. Po převratu spoluzakládala nakladatelství Atlantis a až do jeho zániku vedla katolický časopis Akord.
Koncem šedesátých let jste s mužem plánovali odejít z Československa. Pak z toho sešlo. Proč jste chtěli odejít?
Protože jsme věděli, že to tady pro mladé lidi bude zabité. Náš soused zorganizoval nákladní automobil do Vídně, odjezd ale plánoval na září a mně se 4. září 1968 narodila holčička, takže bylo rozhodnuto.
Jak jste to s mužem nesli?
V pohodě. Byli jsme ve střehu, co se tady děje. Manžela i mě vyhodili ze školy kvůli politickým názorům. Studovala jsem v Brně občanskou výchovu a češtinu na pedagogické fakultě, manžel práva. Na vysoké byl v té době naprosto nejdůležitější předmět marxismus-leninismus. Různě jsme to bojkotovali a nechutí to studovat jsme se netajili. Taky jsme se zúčastnili palachiády, takže nás vyhazovali ze zkoušek. Když se mi narodila dcera, přerušila jsem studium. Pak už jsem se tam nevrátila, protože jsem tušila, že to nemá cenu. Věděla jsem, že i kdybych dostudovala, stejně bych se svými názory nemohla učit. Musela se dělat přísaha komunistické ideologii a to bych nedala, protože bych popřela sama sebe, svůj světonázor.
Proč jste podepsala Chartu až v roce 1986?
Zakladatelé tehdy říkali, že když podepíšou všichni současně, tak všichni budou rázem umlčeni StB. Že je lepší dělat to ve vlnách. Podle tohoto vzoru se například zachoval i náš literární přítel Jiří Kratochvil. Manžel to dokonce podepsal až v roce 1989. Třeba Milan Uhde podepsal, a jeho žena nepodepsala a celé roky živila rodinu. On byl doma s dětmi a staral se o ně. Byl to prakticky jeden z prvních mužů v domácnosti.
S manželem jste byli zapojeni do katolické podzemní činnosti.
Vůbec jsme to tak nevnímali. Znali jsme se s kněžími, se kterými jsme se stýkali. Náš hlavní guru byl jezuita, otec Josef Koláček. Odešel v září 1968 do Rakouska. V Československu byl dříve tajně vysvěcen a řád ho povolal do Innsbrucku. Po studiu byl poslán do Říma, kde se stal ředitelem českého vysílání Vatikánského rozhlasu. Byli jsme s ním ve styku jen přes dopisy. Opisovali jsme texty, hlavně manžel, měl silnější ruku na úhoz, aby se dalo udělat devět kopií naráz plus originál. Texty jsme posílali do Říma, kde se tiskly nebo byly použity ve vysílání Vatikánského rozhlasu.
A takhle se do Říma dostaly i vaše knihy psané v Československu do šuplíku…
Ano. Skoro všechny tam vyšly v Křesťanské akademii. V roce 1984 jsme s nimi měli průšvih. Chytli našeho přítele Petra Kozánka, který pašoval knihy do zahraničí. Dvacátého čtvrtého září z neděle na pondělí se mi o půlnoci narodila dcera. V pondělí Petra chytli, odvezli ho do brněnské věznice a dusili ho tak dlouho, až se z toho složil a prozradil naši adresu a napojení na kleriky. Přijeli okamžitě po poledni udělat domovní prohlídku. Byla jsem v porodnici a o tom, co se děje doma, jsem neměla tušení.
Do porodnice vtrhli estébáci druhý den, že mě musí vyslechnout, neboť jsem nepřítel státu. Primář se zachoval velice hezky. Řekl jim, že to neexistuje, že jsem těžce nemocná, mám zánět žil a nemohu chodit. Doslova jim řekl: „Prosím vás, čím vám ta ženská může škodit? Spáchala snad nějakou vraždu nebo co?“ Pak za mnou do pokoje vtrhly sestry, začaly mně bandážovat nohy a já vůbec nechápala, co se děje. Tak jsem tam zůstala o týden déle, přestože jsem byla zdravá.
O vašem domě v Brně-Žabovřeskách se ví, že se sem sjížděli spisovatelé kvůli měsíčníku Obsah.
Ludvík Vaculík byl velmi opatrný, koho do svého Obsahu přizve, takže nás tam bylo jen deset. Říkal, že jsme junta, a do té junty nebyl jednoduchý přístup. Byli to pouze prověření přátelé, a tak jsme žádnou šťáru kvůli Obsahu nikdy neměli.
Do telefonu jste mi říkala, že Ludvík Vaculík neměl příliš v lásce vysoce inteligentní ženy.
To sám říkal. Byl upřímný. Co měl na jazyku, to řekl. Po šestém porodu jsem už nezhubla, on mě znal jako hubenou holku a jednou mi řekl: „Jejdamane, prosím tě, z tebe je taková gula.“ A já jsem si říkala: To je teda neomalenej chlap! a litovala jsem jeho partnerku Lenku Procházkovou, se kterou tehdy žil. Vlastně se Lence nedivím, že mu nakonec sbalila kufry po tom, co v jednom rozhovoru o ní řekl: „…potkal jsem něco, co mi porodilo dvě děti.“
Jaká byla atmosféra ve Vaculíkově juntě?
Dost jsme se v juntě hádali, ale jen na papíře. Někdy to bylo ostré, protože jsem měla jiné názory. Pro ně jsem byla bigotní katolička a pro katolíky jsem zase byla hodně špatná katolička. Takže jsem z každé strany dostávala kopance do břicha. Když se po revoluci dostaly moje knihy ven, katolíci zaujali velký odstup, protože se vylekali, co to je. Nejhůř přijali mou knihu povídek Návštěva v ETC, která v Římě nevyšla. V devadesátých letech to byl tvrdý náraz.
Většinu činností jste dělala společně s mužem. Vyslýchali vás oba stejně?
Vyslýchali hlavně manžela, ale mě samozřejmě taky zvali. Měla jsem naštěstí dobrou gynekoložku. Byla taky věřící. Ta mi neustále psala omluvenky, že k výslechu nemůžu, že kojím nebo že mám různé záněty a jiné všelijaké problémy.
Jak byste okomentovala vztah české společnosti k minulému režimu?
Loni jsme dostali s manželem ocenění za odboj a odpor proti komunismu a to mě potěšilo. Ale pak jsem na internetu četla názory pod článkem o lidech, kteří vyznamenání dostali, a byla jsem zděšená. Lidé dokážou být tak nenávistní, i vůči všemu, co zde chartisté a disidenti proti tomu hloupému režimu dělali.
Proč myslíte, že tomu tak je?
Většinou se lidem, dle jejich mínění, za komunismu žilo líp. Všichni museli mít práci, měli stálé platy, nemuseli se za ničím honit, nemuseli se nervovat, měli svoje jisté, chodili do práce, kde si odpracovali osm hodin, po práci dělali fušky po kamarádech a do Jugoslávie, Bulharska, Polska či východního Německa k Baltu se taky podívali. Takže to byla taková pohodička. Teď je všechno strašný stres, protože se každý musí starat sám o sebe. Tehdy byl život mnohem jednodušší. Na to, že nebyly pomeranče, banány, toaletní potřeby a tak dál se už zapomnělo. Nebo že jsme stáli frontu na maso, které často nebylo zrovna kvalitní, a že jsme k hovězímu museli koupit kus loje a k vepřové kýtě kus mastného bůčku… Možná je to taky lidská povaha – lidé jsou nespokojení za každého režimu a vzpomínají na to, co bylo dříve. Já se ani se svými dětmi o minulosti moc nebavím.
Proč?
Jednoho mého syna ve dvanácti letech estébáci vyslýchali a on se bál tak, až se z toho chudák počůral. Měl z toho docela dlouho trauma. Nejstarší dcera odešla v osmnácti do Belgie, kvůli nám se nedostala na žádnou vysokou školu, přestože zkoušky udělala. Proto o tom raději nemluvíme. Děti všechno vědí, váží si toho, co jsme dělali, a neberou to jako újmu, ale nebavíme se o tom. Jen příležitostně se na něco zeptají.
Redakčně kráceno.
Rozhovor v plném znění vyjde knižně na podzim pod názvem Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent.
Rozhovor vedla Naďa Straková.
