Silvestra Chnápková (1954) se svým mužem Jaroslavem Šímou Chnápkem chtěli být na svém mlýně na Domažlicku co nejvíc nezávislí na státním aparátu. Tomu se ale jejich touha po soběstačnosti nelíbila a zahájila šikanu, která vedla až ke združstevnění celého objektu. Do soudního procesu zasáhl nečekaný běh dějin, Chnápkovi ve mlýně zůstali a dodnes tam provozují keramickou dílnu a galerii.
Když většina vašich přátel z Nové Vísky téměř ze dne na den odešla do exilu, vy jste tu zůstali, přičemž režim vám neúnavně šlapal na paty, co vás tehdy drželo nad vodou?
Naděje, že se to změní. Bez naděje a optimismu by to nešlo. Byla to asi trochu naivita, když jsme si říkali: „Vždyť to není možný, že by to nemělo jít. Krumpáč nám přeci nevezmou.“ A vzali nám i ten krumpáč. Po každé represi měl člověk pocit, že už to nemůže být horší. Když jsme mlýn koupili, byla tady turbína, tekl tady náhon, a oni nám sebrali vodu, abychom nemohli ten náhon využívat. Měli jsme dobytek, začalo se nám dařit, tak přišli a vyvlastnili nám všechny stáje a všechny louky, i cesty rozorali, abychom neměli čím krmit. Člověk si řekl, že to není možný, aby nám vzali i to. Bylo to jako v Cimrmanech „díru v zemi vám nikdo nemůže vzít“, a vzali. To mě málem položilo. V té době jsem každou noc přemýšlela, co zase přijde, co si zas vymyslí, že nám vezmou, a nikdy jsem si nemyslela, že to může být ještě horší, než si člověk vůbec dokázal představit. A vždycky to dopadlo ještě hůř. Bylo to úmorný.
To muselo být náročné na psychiku.
Bylo. Stálo mě to hodně bezesných nocí. Myslím, že jsem tím poznamenaná do teď. Nesmím na úřady, tam chodí raději Šíma, protože jakmile se tam setkám s úředníkem, který po mě chce něco nesmyslně byrokratického, tak mě to ihned rozhodí. Buď začnu křičet, nebo musím rychle odejít. Asi mě to hodně vyčerpalo.
Jakými způsoby vám režim šlapal na paty kromě vyvlastňování majetku?
Tak třeba v Osvračíně jsme měli plat 1300 korun. V té době to bylo hodně pod průměr. Nástupní plat byl 1800 a my jsme pořád brali 1300 jako nějaký učedníci. Nikdy jsme nedostali přidáno. Navíc nás pořád pokutovali. Šíma vyšel před vrátka, tam stáli policajti a řekli mu, že brání silničnímu provozu. Přes tu silnici projel jeden traktor za den. Takže pokuta. Jednou jsme dostali pokutu za rychlou jízdu, když jsme jeli na koňském povoze. Jindy za neosvětlené vozidlo na tom samém povoze. Finančně nás to úplně vyčerpalo. K tomu navíc probíhaly soudy, které nám združstevňovali majetek a které jsme museli platit. Advokáta jsme si museli zaplatit.
Co všechno vám vyvlastnili?
Nejdřív se pokusili vyvlastnit náhon. To se jim úplně nepovedlo, ale dali ho do užívání JZD. Pak začali vyvlastňovat stáje a stodoly a pak už celý dům a všechno kolem i studnu a záhonek s mrkví. Nebylo, jak se bránit. Použili stejný systém jako v padesátých letech, když vyháněli sedláky. Táhlo se to čtyři roky, od začátku roku 1986 do roku 1989.
Bylo v koupi mlýna v Osvračíně kromě zemědělské soběstačnosti i politické gesto?
Chtěli jsme být na bolševikovi nezávislí, aby nám nemohli zasahovat do života. Vytvořit si oázu, i když trochu ghetto, kde budou jenom lidi, které si pozveme my. Nechtěli jsme po režimu nic, ani žádnou pomoc. Všechno jsme si budovali sami. Třeba se vychoval býk, prodal se a koupil se za to traktor. Nebo jsme v únoru 1984 měli svatbu, vybralo se z darů asi šestnáct tisíc, za ně jsme koupili koně a pluh. Takhle jsme si vylepšovali podmínky a začínalo se nám dařit. Byli jsme mladí, měli jsme spoustu energie, takže nám připadalo, že už to děláme celkem lehce a že každá věc, do které investujeme, nás vede k lepšímu životu. Všechno vybavení, traktor, sběrný vůz atp. jsme museli kvůli těm represím prodat, nezůstalo vůbec nic. To už byl rok 1989.
Žil u vás na baráku někdy větší počet lidí jako například u Princů nebo na Nové Vísce nebo se sem lidi sjížděli jen na víkendy?
Spíš jen na víkendy, ale někteří zůstali i déle. Jezdilo sem hodně pohodových lidí a všichni nám pomáhali. Když se třeba dělalo seno nebo jsme potřebovali postavit komín, opravit omítku, zalepit střechu. Všechno bychom to sami nezvládli, bylo to tady celé polorozpadlé. Padaly střechy, a peníze nebyly, aby se to opravilo, všechno se dělalo svépomocí. Ale bylo to i zábavné. Přes den se dělalo a pak jsme tančili a zpívali do rána.
K vám zpočátku jezdila i Věra Jirousová, která má v undergroundu nezastupitelné místo. Jakou roli podle vás v disentu hrála?
Velmi důležitou. Věra Jirousová sem začala jezdit krátce poté, co jsme to tu koupili. Poezií ovlivnila nejen Magora, protože byla básnířka. Byla to něžná, křehká bytost a zároveň vůdčí osobnost, ovlivňovala všechny kolem sebe, i chlapy. Opravdový inspirátor. Někteří kluci neunesli, že je inspiruje ženská, hlavně v poezii a v muzice to neměli moc rádi. Věra měla ohromný cit pro malířství a sochařství. Soustředila se hlavně na autory, kteří byli zakázaní, nesměl je nikdo vystavovat a vydávat, například Bohumila Reynka. Psala do různých časopisů i zakázaných nebo pod pseudonymem, oficiálně byla vedená jako uklízečka. A přitom pořád studovala, zabývala se těmi svými milovanými spisovateli a malíři, tím žila. Měla ohromnou vnitřní sílu a stejně jako Dana Němcová přitahovala k sobě hodně lidí. Milovala zvířata, s kterými se mazlila. Třeba s naší kozou Žofkou i krávou Rozinkou, časem si sama pořídila kravičku.
Jak se u vás na baráku rozdělovala práce?
Nikoho jsme nepřemlouvali, když nechtěl. Většina lidí stejně, když viděla, že všichni dělají, tak pracovali taky. Jezdili sem i lidi, kteří nepracovali. Hodně nám organizačně pomáhal Jarda Kukal. On se nezdál, spousty lidí se ho až bálo, byl ze selského rodu a měl takovou přirozenou autoritu. Hodně věcí pomohl zorganizovat, že jsme se tím nemuseli zabývat. Holky mi pomáhaly v kuchyni, vařily jsme dohromady. S kamarádkou Zuzanou jsme měly speciální lázeň, nasbíraly jsme si bylinky a vařily jsme si lektvary, ve kterých jsme se koupaly a užívaly jsme si to.
Když v roce 1987 Šímu zavřeli na dva měsíce do blázince, protože odmítl jít na vojnu, jezdil mi sem pomáhat Petr Votava - DJ Tráva. Bylo potřeba krmit koně, krávy, bejky a drůbež, skládat uhlí, sekat trávu a svážet, sekat a řezat dříví, to jsem úplně sama s Janičkou zvládnout nedokázala. O víkendech mi taky většinou někdo přijel pomoci.
Ještě v roce 1987 dostal váš muž povolávací rozkaz na vojnu?
Ano, vymysleli to a zařídili úmyslně, aby nás rozpojili a potrestali. Dostal se až do Psychiatrické léčebny v Běhařově a pak ho přemístili do Dobřan.
Jak jste to nesla?
Když jsem za ním přijela, byl takový mdlý, pasivní, úplně bez života. Měla jsem z toho hrůzu. Udělali z něho schizofrenika a píchali mu nějaké uklidňovací injekce. Šíma té doktorce vyprávěl, jak zažil na severu Čech pády ptáků z nebe. To se dělo, když byl výron plynu v chemičce, v tom Staliňáku. Já to zažila taky. Ta doktorka se domnívala, že máme rodinnou psychózu, když to tvrdíme oba dva. Takže jsem se bála, že zavřou i mě, a to už by bylo blbý. Byl pak na uzamčeném pavilonu, kam jsem směla jen jednou za čtrnáct dní. Člověk mluvil pravdu, ale oni z nás dělali blázny. Poprosila jsem tehdy lidi v Praze, jestli by nám nemohli pomoct. Myslím, že to bylo přes Danu Němcovou, kdy se podařilo zařídit, aby ho pustili.
Jak se život po revoluci změnil pro vás?
Když nám v roce 1988 sebrali všechny stáje a museli jsme prodat dobytek, udělali jsme si keramickou dílnu. Potom nám sebrali i to, ale rozsudek byl vynesený v říjnu 1989 s tím, že musíme všechno vyklidit do dvou měsíců. A mezitím přišla sametová revoluce, takže jsme zůstali. Od té chvíle se nám dařilo. Nic se nedalo koupit, takže nastal nákupní boom a keramika byla žádané zboží. Začali jsme opravovat barák, hlavně střechy, protože to bylo všechno rozpadlé. Začali jsme vydělávat dost peněz. To byl dobrý rozjezd. Vrátili nám cestovní pasy a tak jsme často cestovali. A byli jsme z toho nadšení. V roce 2011 jsme otevřeli galerii. Zpočátku jsme dělali přibližně desetkrát do roka nějakou akci, teď už jen tak dvakrát. Jezdí sem lidi z celé republiky. Devadesátá léta byla prostě skvělá. Lidi si oddechli, i tady v Osvračíně se zlepšily vztahy, všichni se usmívali, zdravili se. Od nástupu Klause a Zemana na Hrad pociťuju zhoršení. Strašně se to vrátilo nazpátek. Jsem tím dost znechucená.
Jak byste zhodnotila politicko-společenský vývoj od doby sametové revoluce?
V devadesátkách jsme došli hodně daleko a už to vypadalo, že všichni s tou svobodou začnou být kulturní a o všechno se zajímat, něco dělat, a vzalo to spíš komerční ráz. Z toho jsem byla trošku zklamaná. Už jsem si na to celkem zvykla. Zprávy v médiích mi přijdou povrchní a bezvýznamné, jako kdyby se ty významy někam ztrácely. Ale ignorovat to nechci a lhostejné mi to taky není. Proto jsem se teď přihlásila jako dobrovolník do Drahošovy kampaně na sbírání podpisů a podpořím každého nového slušného kandidáta. Spousta lidí na všechno kašle, nechodí volit a je jim všechno jedno a jen kritizujou. Stále si myslím, že se dá spoustu věcí vylepšit. Asi jsem pořád romantická naivka.
Redakčně kráceno.
Rozhovor v plném znění vyjde knižně na podzim pod názvem Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent.
Rozhovor vedla Naďa Straková.
