Kamila Bendová: Ženy do Charty vnášely lidský moment

RNDr. Kamila Bendová (1946) je matematička a logička, vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu UK, pracovala v Matematickém ústavu ČSAV. Od roku 1992 přednášela na katedře logiky Filosofické fakulty UK. Publikovala odborné články v oboru matematiky (časopisy Kybernetika, CMUC aj.). Pracovala dále jako inspektorka Úřadu na ochranu osobních údajů. Byla aktivní účastnice disentu, manželka filosofa, matematika a politika Václava Bendy, se kterým vychovala šest dětí.

Potkaly jsme se na promítání dokumentu Ženy v Solidaritě. Je to velice silná výpověď o tom, jak ženy byly „zmizeny“ z veřejně traktované historie Solidarity. Jak se díváte na snahy zaznamenat specificky výpovědi žen a jejich roli v historii Charty 77?

Já sama jsem napsala článek v reakci na jakýsi dotazník, který jsme dostali z Francie. Otázka zněla: dělaly jste taky něco jiného, než opisovaly texty? Umíte si představit, jak nás to rozčílilo, protože přeci jenom máme pocit, že ženy hrály velkou roli. Když budete brát mluvčí nebo VONS, tak všude byla spousta žen. Obrovskou roli hrály v rodinách. Celá Charta visela na bytech a na tom, že ženy udržovaly jejich normální běh. Všeobecně se zapomíná na to, jak opravdu důležitá byla spolupráce manželů a rodin. Ve spoustě rodin se manželé domlouvali, dohadovali, vymýšleli společně strategii. Byli si vědomi, že cokoliv na ně dopadne, dopadne na celou rodinu, častokrát spíš na ženu, protože muži sice chodili do kriminálu, ale zůstat tady s dětmi taky nebylo úplně jednoduché. Takže u Charty speciálně se jednalo o existenciální záležitost, o to, aby to těch dvanáct let lidi vydrželi. A nikdo nevěděl, že to bude jen dvanáct let.

A jak u vás doma fungovala spolupráce a dělání strategických rozhodnutí?

To víte, že jsme se o všem dohadovali. Já jsem byla prvním kritikem čehokoli, co manžel napsal. Částečně to můžete vyčíst i z našich vzájemných dopisů z a do kriminálu.

Já sama jsem měla takzvané návštěvní dny, úterý a pátek, a kdokoliv sem mohl přijít a účastnit se tady diskuse. Mimopražští sem chodili nasbírat trochu energie a podpory a postěžovat si, jaké jsou u nich problémy. Občas říkám takový bonmot, že kdo šel na výslech, tak se stavil, kdo šel z výslechu, tak se stavil.

Výslechy probíhaly většinou poblíž, v Bartolomějské ulici. To není samozřejmě zcela pravda, ale bylo hodně důležité udržovat morálku, podporovat pocit, že to všechno má smysl. Speciálně začátek osmdesátých let, to byly těžké časy a člověk měl pocit, že je všechno úplně zbytečné. Tamty zavřeli a tamti emigrovali a pár lidí tady utloukali, proto bylo třeba vzájemné podpory.

Skoro všecky ženy zůstaly věrné mužům, které zavřeli. Psaly jim, staraly se o balíčky, o návštěvy a častokrát v té jejich práci pokračovaly. Olga Havlová vydávala dál Expedici, Hanka Šabatová dělala Infoch. Já jsem byla trošku jiný případ, byla jsem celou dobu zaměstnaná, takže jsem musela být opatrnější, ale u nás v bytě se ledacos odehrávalo. Mám na sebe vedený tlustý spis, stala se ze mě za dobu Vaškova věznění nepřátelská osoba.

Druhá věc je, že ženy spoustu věcí iniciovaly. Všímaly si drobných problémů, komu se má pomoci. Do práce VONSu i Charty, a za mluvčí byly často vybírány ženy, vnášely takový lidský moment, který je strašně důležitý, protože jakmile operujete jenom ve formálních rovinách, začne to být nelidské a zkamenělé.

Takže existovala taková trošku dělba pozornosti nebo citlivosti na určitá témata? Když říkáte, že ženy tam vnášely lidský prvek…
Je strašně těžké v čemkoli generalizovat, ale myslím si, že lidský rozměr pomoci, povzbuzení nebo obrany byl do jisté míry skutečně nesen ženami. Taky byly přece jenom méně zavřitelné, i když ve velkém procesu byly nakonec z deseti obviněných tři ženy. Ženy dělaly spousty věcí, roznášely, přenášely, mužští byli mnohem víc hlídaní.

My jsme to občas dělali přes děti, třeba když měl někdo odtud odcházet a něco si odnést a vypadalo to špatně, tj. že ho policajti před domem seberou, tak jsme poslali nejdřív jedno z dětí, a když prošlo, dotyčný se s ním někde za rohem setkal a materiál si převzal.

Je vlastně zajímavé, že ženy a děti zůstávaly jakoby míň viditelné i pro tu samotnou StB...
Estébáci přese všechno jednali velice ekonomicky. Oni vždycky uvažovali: stojí nám to za to, že bude křik? Já jsem třeba měla rok předtím, než se Vašek vrátil z vězení, noční domovní prohlídku. To měli pocit, že nás zastraší a že se jim to vyplatí, i když se o tom mluvilo. Ale zkoušeli, kam až můžou zajít.

Začátkem osmdesátých let to skončilo útokem na Zinu Freundovou, což už překročilo všechny meze. O napadení se mluvilo po celé Praze i v zahraničí, a tak zase trošku vycouvali. Oni vždycky uvažovali, co všechno mohou, aby to lidi příliš nerozčílilo, když se o tom dozví v Hlasu Ameriky. V tomto směru nám například nebrali děti. Sice je nepouštěli na gymnázia, nedávali jim pasy, moje děti nesměly ani se školou jet do zahraničí, ale děti neodebírali.

Jak jste prožívala dobu, kdy byl manžel ve vězení? To muselo být velice náročné. Vědecké zaměstnání, které je náročné už samo o sobě, děti.
Zaměstnání jsem měla opravdu dobré. Pracovala jsem v Matematickém ústavu Akademie věd. Neměla jsem tam ani židli, takže jsem pracovala doma, což znamenalo, že když děti odešly do školy, dalo se pracovat. Státní moc se zoufale snažila mě z ústavu vyhodit a musím říct, že tamní matematici se zachovali velmi statečně.

Vždycky říkali, že když to dostanou na papíře... Já jsem měla pět dětí, muže v kriminále, ale nevyhodili mě. I když plat jsem měla hrozně malý, nedovolili mi publikovat žádné články, nedovolili ani, aby mi někdo v článku poděkoval, nedovolili mi samozřejmě obhájit kandidaturu, ale byla jsem zaměstnaná, brala jsem základní plat. Jak už jsem říkala, v ty úterky a pátky jsem měla návštěvní dny, ve středu a čtvrtek jsem tedy chodila na semináře a k počítači. Lidé se u nás doma potkávali, vzájemně se povzbudili, samozřejmě se rozdávaly Infochy a jiné samizdaty. Člověk byl mladý a strašnou spoustu věcí vydržel.

Ale muselo to chtít zaťatost. Dostávala jste nějakou formu podpory?

O tom se málo mluví, ale člověk měl podporu velké spousty lidí. I materiálně, někdo mně nosil polívku nebo mně posílali ořechy. Na Vánoce pro mě nějaká dobrá duše upekla a vždycky jsem dostala stromeček. A kdykoliv jste mluvila s lidmi tête-à-tête, tak nám fandili. V podstatě jsem se v té době nepotkala s nikým, kdo by mi, jen občas malinko, nadával, že tady něco boříme, že jdeme proti státu. Pocit, že to, co děláme, je ve prospěch země a že to je dobrá práce, jsme cítili intenzivně. Ráda říkám, že to v tomto ohledu byla krásná doba, protože si vás všichni vážili a nikdo vám nezáviděl, neboť každý tušil, že to má i druhou, stinnou stránku.

Výslechy, domovní prohlídky, odposlech, cesty do kriminálu, zákazy jakéhokoli cestování do ciziny, to bylo obtížné. Hned na začátku, když zavřeli čelné představitele VONSu, za mnou někdo přišel a vyřizoval mi vzkaz od Kreiského (Bruno Kreisky, rakouský právník a v letech 1970-1983 kancléř, pozn.), že pokud požádáme o emigraci, tak nás Rakousko samozřejmě vezme.

Měla jsem za úkol říci to všem ostatním, a já jsem to v podstatě nikomu neřekla. Měla jsem totiž pocit, že tomu, o co tady Chartě šlo – upozornit, že komunistické režimy jsou totalitní režimy, že to není normální svět, ve kterém žijeme – ti v kriminále značně napomohli. Manžel mi sice poslal dopis ohledně emigrace, ale já jsem mu napsala, že krysy opouštějí loď první a kapitán poslední.

Redakčně kráceno.

Rozhovor v plném znění budou publikován knižně na podzim roku 2017.

Rozhovor vedla Marcela Linková.

Share