Květa Princová (1950) se se svým mužem Janem Princem vepsali do dějin disentu jako neúnavní propagátoři komunitního žití na tzv. barácích. Nenechali se odradit, ani když jim StB nechala dům vyhodit do povětří nebo když jim dům zamořili slzným plynem. Po celou domu života na barácích opisovala samizdatové texty. Byla v trojici posledních mluvčích Charty 77. Dvacet let po pádu komunismu si v jednašedesáti letech udělala doktorát z aplikované etiky. Dnes pracuje jako odborná asistentka na Katedře křesťanské sociální práce na Palackého univerzitě v Olomouci.
Vy a váš muž patříte mezi nejvytrvalejší propagátory komunitního žití na barácích v dobách komunismu. Režim vám za to značně šlapal na paty a z baráků vás neúnavně a tvrdě vyháněl. Jednou vám dokonce nechal vyhodit dům do povětří, přičemž sotva jste ho opustili. Co vás motivovalo to zkoušet pořád dál?
Ze začátku to byla snaha navázat na aktivity, které se odehrávaly u Němců v Ječné, a snažit se to aplikovat někde v prostředí, kde nestojí za zadkem policajti. Vytvořit alternativní prostředí, další mimořádný ostrov jako v Ječné. Málokde v Praze se lidi byli schopní sejít tak jako u Němců. Někdy se tam sešlo i sto lidí. Estébáci jim sice šlapali na paty, ale byla tam taková síla, že to nedokázali zastavit a že si na ně netroufli. Do bytu Uhlů občas nikoho nepustili. U Bendů se zas tolik lidí nescházelo. K Němcům často chodili obyčejní lidé, takže ne vždycky to tam zavánělo politikou. Bavilo nás prostě společné žití. Také s námi bydleli lidé, kteří neměli kde bydlet. Chtěli jsme pomáhat lidem po léčbě v psychiatrických léčebnách, něco jako dnešní „domy na půl cesty“.
Z naší strany v tom byl vzdor, že se nedáme. Hlavně manžel to táhnul. Spousta lidí tenkrát uvažovala o emigraci a manžel se bránil a říkal, že „nikdy, nikdy nebude emigrovat“. Když nás potom vyhnali z Robče, nastal problém sehnat další dům, protože nás neustále sledovali. Estébáci se snažili katastrální úřady a obecní úřady varovat, ale neuhlídali to. Podařilo se nám obelstít je a koupit dům. Takže z toho nakonec měli průšvih.
Jakým způsobem jste měli na baráku rozdělenou práci?
U nás se muselo pracovat. Manžel Honza na tom trval. Společná práce byla pro něj důležitá. Lidi to spojovalo. Na některých barákách to bylo benevolentnější, ale Honza se snažil, aby u nás všichni pracovali. Pak se třeba hrál fotbal a alkohol se pil až po práci. Také jsme se snažili do společného života vnést duchovní rozměr. V Robči a Mastířovicích s námi bydlel katolický kněz bez státního souhlasu František Hochmann.
Fungovalo to? Nikomu se práce nepříčila?
Samozřejmě, že příčila. Například Londýnovi se občas nechtělo pracovat, ale pracoval. A pak napsal knihu proti práci, ve které citoval různé filosofy, proč je důležité nepracovat. Občas si kluci z manžela dělali srandu, ale pracovali. Manžel na to šel hravě. Někdy vymyslel soutěž. Byli tam kluci, kteří vyrůstali bez táty, a nakonec myslím, že se tam i něco naučili. A my se zas naučili něco od nich. Třeba zedničinu.
Existovala na vašich barácích dělba práce?
Ženy měly na starosti samozřejmě vaření. Myslím si, že ženy to ale nepociťovaly nijak úkorně. Třeba Dášu Vokatou vyloženě vaření bavilo. Ta uměla vymést spižírnu a udělat z toho vynikající omáčku. Marcela Stárková, Mašina, taky báječně vařila a zakládala si na tom. Já teda moc ráda nevařím, ale beru to jako poznanou nutnost. Ráno jsem vstávala jako první, poklidila jsem dobytek, umyla halu, kde se počůral pes, uklidila všechny flašky, co tam zůstaly z večera. Vzpomínám si, že jsme tam měli kamarádku, která hrozně toužila po mužské práci, že jí prý ženské práce ponižují. A tehdy manžel říkal: „Tak já jí dám, ať postaví ten komín.“
A postavila ho?
Nepostavila. Strašně se nad tím rozčilovala.
Myslela bych si, že na barácích vládl trochu volnější duch.
Byl to spíš takový úlet. Žádný konflikt z toho nebyl. Akorát manželovi to lezlo na nervy, to vím. Byl to podle něj takový feministický požadavek.
Proč myslíte, že tento typ komunitního žití byl pro režim nebezpečný? Vždyť jste často pomáhali sociálně slabším.
Režim hlavně usiloval o rozdělení lidí, o jejich izolaci. Jakékoliv setkávání lidí pro ně bylo nebezpečné. Nechtěli, aby si lidi sdělovali názory. To bylo vidět i v panelácích, které se režim snažil profízlovat domovními důvěrníky. Když se někdo někde sešel, tak se to hned hlásilo a hned ten člověk byl podezřelý. Tím pádem nekontrolovatelné setkávání lidí jim muselo strašně vadit. A taky vadilo.
Vy jste toho důkazem. Ve Vašem případě krutě zasahovali.
Ano, zasahovali. Třeba jsem si cestou sem do kavárny vzpomněla na slzný plyn, který nám do jednoho baráku naházeli na Vánoce. Evidentně měli klíče, protože zámek nebyl poškozený. V tu chvíli tam naštěstí nikdo nebyl. Plyn ale vhodili i do dětského pokoje. Všechno od toho plynu bylo mastné a my s Dášou Vokatou jsme to pak drhly celé dny. Synovi pořád slzely oči, když jezdil v kuchyni na tříkolce, protože ze škvír mezi prkny se slzný plyn pořád uvolňoval.
Mělo to dopad na vaše zdraví?
Nepamatuju si, že by to na někom zanechalo trvalé následky. Jen jsme všichni pořád slzeli.
Vyslýchali vás v té době často?
K výslechům jsme chodili průběžně. Také nás často otravovali s trvalým bydlištěm. My jsme ho samozřejmě skoro nikdy nedostali. Jenže ten, kdo neměl trvalé bydliště, nedostal například uhlí. Takže jsme sbírali syrové klacky v hájku, kde byly spíš jen vrby, a tím jsme topili. Jednou nám nějací lidé uhlí sami přivezli.
Měla jste nějakou taktiku, jak při výsleších postupovat?
Měli jsme instrukce, jak se máme chovat. To vyšlo i v Infochu. Jeden policajt byl zlý, jeden hodný. Snažila jsem se dodržovat rady a nic nevypovídat. Maximálně to, co jsem věděla, že vědí, ale často švindlovali. Tvářili se, že něco vědí, nebo něco nahodili a čekali na odpověď, takže člověk musel být ostražitý. Vlastní taktiku jsem neměla.
Redakčně kráceno.
Rozhovor vyjde v plném znění knižně na podzim.
Rozhovor vedla Naďa Straková.
