Eva „Trúda“ Vidlařová (1947, Brno) vystudovala dopravní vysokou školu v Žilině, o její kariéře i životním nasměrování rozhodl úspěšný konkurz na roli Trúdy Pezzové do hry Pezza versus Čorba v Divadle na provázku. V divadle zůstala pracovat jako tajemnice až do roku 1992. V té době se u ní začal projevovat únavový syndrom, který si v roce 1988 přivodila hladovkou za propuštění politických vězňů, včetně Ivana Martina Jirouse. Svoji nechuť vůči komunistickému režimu vždy neohroženě šířila, kde mohla, a často ji přetavila do recesních protestů.
Když se na to podíváme úplně od začátku, v jakém zázemí jste vyrůstala? Mělo nějaký vliv na to, že jste se v dospělosti účastnila různých protirežimních aktivit?
Můj otec byl komunista, ale moc nás nevychovával, nechal nás být, ať si děláme, co chceme. Vstoupil do strany ze strachu. Byl to trochu slaboch, často šikanovaný. Jednou se mu stalo, že učil za války němčinu a jeden jeho kolega, který měl strach, že se můj otec bude chtít dostat na post ředitele, ho udal za protiněmeckou činnost. Vyšetřovali ho a zjistilo se, že je to v pořádku, že jen učil němčinu. Ale jím to asi otřáslo a potřeboval nějakou oporu. A protože byl z proletářské rodiny, tak nakonec vstoupil do strany. Byl to takový ten ňouma, co píše ty nudné referáty a tak.
Ale v rodině to nemělo dopad, zvlášť když matka byla opačných politických názorů, a pro klid v rodině se o tom nemluvilo. Pocházela z movitější rodiny, takové buržoazní, která přišla o majetek. Té bylo jasné, co jsou komunisti zač. Byla ale konformní tvor, taky proto, že jsme v té době měli minimum peněz, takže musela vyjít a rodinu zajistit. Pracovala jako vrátná. Já jsem byla naivka, ještě v deváté třídě jsem hrdě nosila modrou svazáckou košili. Ale na střední škole už jsem začínala chápat, že je to všecko trošku jinak, a začala jsem se pohoršovat nad tím, co se tady děje.
Co se stalo, že jste se začala pohoršovat?
Když přišli Rusové, byl to naprosto zásadní šok, trauma a zvrat. Tak jsem se začala angažovat, ale ne organizovaně. Byla jsem prostě proti. Když vyšla Charta, ještě jsem nebyla zralá na to, abych se angažovala, ale ani se mi nelíbila. Nechtěla jsem žádný dialog s režimem. Připadalo mi to podivné. Pro mě byl ten režim odsouzeníhodný a naprosto radikálně jsem odmítala jakékoli diplomatické kličky.
Potom mi ovšem začínaly věci čím dál víc vadit, samozřejmě celá škála věcí, ale úplně nejvíc mi vadilo zavírání nevinných lidí, to byl můj bolavý bod. A tak jsem pomalinku hledala cestu k tomu, abych se mohla angažovat, a seznámila se s Honzou Šabatou, což byl velmi hodný syn starého Šabaty. Začal mi půjčovat samizdaty a já jsem byla úplně u vytržení. Do jejich aktivit mě ale zapojovat nechtěl. Věděl, co to je, mít policajty za zadkem. Dával mi číst Lidové noviny, které tenkrát vycházely samizdatově. O to byl v mém okolí tak velký zájem, že jsem mu říkala, jestli mi jich nemůže dát víc, a on říkal: „Ne, to nejde, to musíš říct Cibulkovi.“
Kdy vás poprvé zadrželi?
To bylo na konci října 1988. Sbalili mě na zadržovačku, a to dvakrát na osmačtyřicet hodin. Bylo to docela vážné. Cibulka mi začátkem října říkal: „Člověče, já tuším, že mě zas zavřou. Mám sledovačky.“ Už jela perestrojka, to nechali pozavírat kdekoho. Hned potom i Cibulku. U mě to bylo tak, že jsem ráno vstala, otevřela okénko a tam byl estébák. Řekl mi, že mě preventivně zadrží, abych se nemohla zúčastnit v Praze demonstrace. Tak mě zavřeli, vyvezli mě do Znojma a po osmačtyřiceti hodinách mě pustili.
Ráno v šest mě probudili: „Oblečte se a rychle běžte.“ Já jsem se teda oblékla a vypadla jsem. Jel kolem trolejbus a já si říkala: Sakra, neměla bych do něho naskočit, co kdyby se pro mě vrátili? Ale byl už daleko, a tak se prostě nezadařilo. Bylo tam liduprázdné náměstí. Šla jsem přes silnici a náhle auto: „Vy jste nešla po přechodu.“ A tak zpátky na dalších osmačtyřicet hodin.
Už tenkrát jsem ale přečetla spoustu knížek o tom, jak to ve vazbě chodí, tak mě to ani moc nebralo. Pak mě zavřeli ještě jednou do normálního kriminálu do vazby za to, že jsem rozesílala dopis, že Cibulka je zavřený, aby to věděli ti, kteří od něho odebírali samizdaty. Na tom se mě snažili utopit, ale nenašli žádné důkazy. Soudce mě po třech měsících z vazby propustil s tím, že jsem čekala na soud, a na tom soudě mě osvobodil. Pak mě zadrželi ještě dvakrát na osmačtyřicet hodin, a pak už byla revoluce.
Měla jste svého „osobního“ estébáka?
Ano, měla jsem strašnýho blba a byla jsem úplně uražená, že na mě nasadili zrovna jeho. Byl to šofér pohotovostního oddílu. Pak jsem zjistila, že je nasazený ještě na Uhdeho. Zajímavé bylo, když mě vezli 28. října na poslední zadržovačku do Žďáru.
Už to bylo takové ležérní, říkali mi: „Když nám tady podepíšete, že nebudete demonstrovat, tak vás nikam neodvezem.“ „Jó, chlapci, ale já nevím, co budu zítra dělat. To vám nemůžu slíbit.“ Cestou jsme se s estébáky zastavili na kafe v motorestu, a když jsme tam čekali, tak ten na mě nasazenej říká: „Jak vy si to jako představujete do budoucna? To si bude každej dělat, co chce?“ A já, protože jsem měla v hlavě představu osmašedesátýho, což byl nejkrásnější rok mého života, kdy jsem plně vnímala, jak chutná svoboda, jsem mu řekla: „No a co? Myslíte jako, že jsme hloupější než ti, co jsou teď nahoře?“
A potom mě dali na celu, a dokonce se mi ti estébáci omlouvali. Říkali: „Paní, my za to fakt nemůžeme. To dělá StB Brno, a my jsme prostě povinni služebně vyhovět.“ To už jsem věděla, že se blíží konec.
Dlouho jste pracovala v Divadle na provázku. Co vám ta práce dávala?
Byly to moc pěkné okamžiky v divadle. Kromě toho, že jsem dělala tajemnici, jsem organizačně pomáhala i s různými dalšími věcmi. Byla jsem tam od rána do večera, prostě na devátou jsem chodila tam a někdy až v jedenáct večer domů. Co bylo zkrátka potřeba zařídit, to jsem zařídila. Disidentské aktivity byly jen tak bokem. Někdo přišel a řekl: „Pojď, jdeme tam a tam, bude demonstrace.“ Tak jsem se z toho Provázku zvedla a odskočila jsem si.
Jste známá tím, že jste se účastnila kdejakého protirežimního vystoupení v ulicích Brna. Vzpomenete si na nějaké?
Tenkrát byla jedna taková akce před soudem, kde jsme demonstrovali za propuštění kamaráda. Ale hned nás sbalili, nevím, jak to věděli, ale byli na nás nachystaní. Chtěli nás dostat do modrého antonu, ale já jsem prostě odmítla chodit. Takže mě museli nést, což byla při mé tělesné konstituci docela sranda. Ale zdaleka jsem nebyla sama, byla to celá parta recesistů. A rádi jsme si z nich dělali srandu.
Co považujete za svůj nejextrémnější čin, na kterém jste se podílela?
Nevím. Možná snad jedna věc: Na Moravském náměstí v Brně je dodnes socha rudoarmějce, prý dobrá, ale podle mě tam stejně nepatří. Měla jsem představu, že by bylo pěkné, kdyby se to polilo rudou barvou, aby bylo jasné, že už to není aktuální, ale aby to tam zůstalo. Jenže po revoluci byly hlasy, aby se to sundalo. Na podstavci té sochy totiž byly příkazy Stalina pro osvobozování Brna, děsný bláboly. Snažili jsme se to několikrát polít. Takže mě zas zatkli.
Měla jste před listopadem 1989 pocit, že byl disent rozdělený? Že tam fungovaly nějaké skupiny?
Ne, před revolucí ne. Cibulka hluboce obdivoval Jaroslava Šabatu, chodil k němu pro rady a pro vysvětlení různých názorů na různé věci a tak. Všichni jsme byli v jednom houfu a táhli za jeden provaz.
Co říkáte na vývoj po roce 1989? Máte pocit, že se naše společnost někam posunula?
V nejhorších snech bych nevěřila, že to může dojít takhle daleko. Úplně to postrádá jakýkoli smysl a myslím si, že je to snad působení nějaké mimozemské civilizace, nebo to není možné, jací lidé byli předtím a jací jsou dneska. Já jsem třeba cítila v zádech podporu a lidé, i když se k tomu třeba nehlásili navenek, tak tyhle zlomové věci podporovali ze všech sil. A najednou, jak když mávne kouzelným proutkem. Lidé vyrazili po penězích, po postech. Ale to není jenom v tom, to prostě úplně ztratilo jakousi podstatu. Někdy úplně žasnu, jak s lidmi, se kterými si povykládám o všem normálně, a když začnu o Putinovi, tak se ho začnou zastávat. Úplně žasnu, jak lidé pevně věří, že Zeman je naše spása.
Redakčně kráceno.
Rozhovor v plném znění vyjde knižně na podzim pod názvem Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent v nakladateltví Academia.
Rozhovor vedla Nina Fárová.
