Eva Joachimová byla matkou tvrdošíjně vedena ke komunismu, s okupací Československa v srpnu 1968 ztratila životní perspektivu. Původním povoláním programátorka, po mateřské dovolené v roce 1979 přišla o zaměstnání. Po roce 1989 byla zástupkyní starosty na Praze 1, chtěla dělat práva a politiku, ale problémy se zdravím ji nasměrovaly jinou cestou. Navázala na svoji zálibu v učení starých čínských mistrů ham yu a v letech 1993–2002 studovala tradiční čínskou medicínu na Evropské univerzitě. Dnes žije na mlýně, kde pořádá divadlo, přednášky, semináře. Je autorkou mnoha publikací. Eva Joachimová se narodila v Praze v roce 1954.
Měla na vaše rozhodnutí podepsat Chartu vliv rodina? V jakém prostředí jste vyrůstala?
Pocházím z vysloveně politické rodiny. Pradědeček spoluzakládal sociální demokracii na Moravě, dědeček byl sociální demokrat, antikomunista. Mám jeho fotografii, na níž oblečen jako gentleman podepisuje cosi pro UNESCO. Já ho znala jako umouněného skladníka, který, ač válečný invalida, jinou práci nedostal. Babička byla hluboce věřící a matka fanatická komunistka, která pracovala ve všech možných organizacích. V podstatě odmala mě připravovala na politickou dráhu. Už jako dvanáctiletá holčička jsem například coby pionýrka byla zástupkyně obvodní rady.
Otec byl jugoslávský poslanec, který za hodně nebezpečných okolností emigroval z Jugoslávie do Čech. Byl součástí jugoslávské skupiny politiků, která emigrovala do Čech po rozkolu Stalin - Tito. Uměl velmi dobře maďarsky, takže hned po maďarské okupaci v padesátém šestém roce zjistil, co je Stalin zač. Otec byl tehdy v Jugoslávii odsouzený za velezradu, ale vrátil se tam do vězení, aby veřejně přiznal svůj omyl. U nás v rodině byl princip daleko důležitější než cokoli, i než život. Otec uměl asi sedmadvacet řečí, kompletně všechny slovanské. Byl vynikající šachista, šachový velmistr. Kdyby emigroval na Západ, mohl si žít jako lord, ale on prostě šel do vězení, aby Titovi mohl říct, že vsadit na Stalina byl jeho životní omyl.
Když přišel rok 1968, byl to pro děti, které vyrůstaly v komunistické sféře, totální šok. Bylo mi čtrnáct let. Okupace v šedesátém osmém pro mě tehdy byla zásadní otázka nesvobody, otázka principu. A samozřejmě těžká ztráta životní perspektivy. Do té doby jsem se těšila na dráhu bojovnice za komunismus, matka mi zpívala španělské písničky a povídala o Kubě, a najednou bylo všechno jinak. Nadějí se pro mne po letech stala Charta, s ohledem na naši rodinnou situaci to byla příležitost dát si věci do pořádku.
Říkala jste, že maminka byla komunistka. Jak se dívala na to, že jste se stala signatářkou Charty 77?
S matkou jsme k sobě měly strašně daleko, takže abych pravdu řekla, ani nevím, jak to vzala. Byla právnička a novinářka, velice inteligentní, znala spoustu řečí. Neznám bohužel kontext toho, jak se dala dohromady s tátou. Byli asi hodně zvláštní dvojka. Narodila jsem se ve čtyřiapadesátém, sestra v šestapadesátém a otec v březnu 1956 odešel zpátky do Jugoslávie do vězení. Pak jsem ho viděla už jenom jednou. Prakticky jsem ho neznala, myslím, že pro matku to nebylo moc jednoduché. Vedla mě poměrně tvrdě ke komunismu. Chodila jsem s ní na schůze, stále jsem někde recitovala, jako dítě jsem měla velmi hezkou dikci. Nějak mi nepřišlo, že by třeba existovalo něco jiného. Na svůj názor jsem prostor neměla.
To se naprosto změnilo po okupaci 1968. Tou skončil můj život s matkou a navázat kontakt jsme dokázaly až pár let před její smrtí, v roce 2004.
Mohla byste popsat, jak vypadalo soužití v rodině, kde byly takhle ostře protichůdné politické názory?
Dětství se mi zdálo jednoduché. Přišla jsem ze schůze s matkou a před spaním jsem se s babičkou pomodlila. Necítila jsem v tom žádný rozpor. Všechno změnila okupace v osmašedesátém. V tom roce jsme se s dědou vůči matce velice ostře vymezili. Měli jsme za to, že Rusáci nám ubližují, a ona byla jejich představitelem, takže to za ně schytávala. Na Vinohradech jsme měli velký byt, dědeček byl v kuchyni na jižní straně bytu, já jsem byla na severní straně a dědeček na mě přes celý byt řval: „Evo, spěchej, začíná Hlas Ameriky.“ Já jsem okamžitě zahulákala: „Už běžím, dědečku.“ Tak hlasitě, že to museli slyšet i sousedi. Vysloveně jsme ji provokovali a chtěli jí ublížit.
Ona to v podstatě nezvládla a odstěhovala se. Tak jsme žili sami, dědeček, sestra a já, babička zemřela těsně před okupací. Děda zemřel někdy kolem roku osmdesát, poměrně dost pozdě, a celou tu dobu jsme tvořili silný blok, ke kterému se nebylo možné dostat. On, stejně jako můj otec pro mne byli symboly pravdy, principu, nepodstatnosti pohodlí, nepodstatnosti „normálního“ života.
Jak působení v Chartě ovlivnilo váš každodenní život?
Člověk měl najednou možnost vyjadřovat se svobodně ke spoustě věcí. Bylo jasné, že to není názor, který potom půjde ven. Ale jen to, že mohu říct vlastní názor, který byl nějak vnímán, bylo úplně úžasné. Bylo to něco, co zřejmě nejvíc ovlivnilo můj život. Mně třeba nesmírně vyhovovaly dokumenty Charty, protože se toulaly po našich známých, člověk přišel, napsal k nim, co si myslí, a odešel.
Samozřejmě ty připomínky pak někdo dal dohromady do souvislého textu. Tohle byla věc, která z mého pohledu byla na Chartě nesmírně důležitá, že propojila lidi, kteří mohli mluvit a myslet podobně. Charta byla neuvěřitelná kulturní základna, ze které mohl člověk obrovským způsobem čerpat.
Měli jsme přístup k samizdatovým knihám, byly bytové univerzity, bytová divadla, promítání filmů – třeba jsme prakticky hned po natočení v Americe viděli Taking Off od Miloše Formana. Nebo jsme přišli k jednomu kamarádovi, na noc jsme měli půjčený samizdatový překlad Orwellova Eighty-Four v češtině. Na jedné válendě jsme seděli tři, naproti byla druhá válenda, tam seděli další tři, a četli jsme jednotlivé listy asi dvanácté kopie strojopisu. Nebylo to vůbec čitelné a měli jsme na to jen jednu noc, druhý den ráno jsme text předávali dál. Tohle jsou věci, které dneska lidé zažít nemohou.
Zažila jste situace, které byly naopak nebezpečné, tedy i tu odvrácenou stranu života společenství chartistů a chartistek?
Samozřejmě jsme zažívali i ne úplně příjemné situace. Třeba jsem potkala spolužačku, která přešla na druhou stranu tramvaje, aby se se mnou nesetkala. S tím člověk musel počítat. Než jsem zatelefonovala lidem, které jsem dlouho neviděla, nebo je oslovila, byla jsem velmi opatrná. Věděla jsem, že se lidé na nás dívají s despektem, že považují setkání s námi za natolik nebezpečné, že to pro ně není vhodné.
Z toho si člověk nesměl nic dělat. Koneckonců byla to moje volba, nikdo mě nenutil, abych se k něčemu vyjadřovala nebo něco podepisovala. Ty reakce byly v naprostém pořádku, ale fakt je, že někdy to zamrzelo. V situaci, kdy to bolelo, si člověk musel uvědomit, co mu to naopak dává. Když si vezmete Spartu a Slavii, tak buďto jste sparťan, nebo slávista, prostě nemůžete mít výhody sparťanů i slávistů.
Od doby, kdy jsem se připojila k Chartě, jsem nosila jen velké kabelky, muselo v ní být všechno, co člověk potřeboval při zatčení. Snažili jsme se být velice dochvilní. Když se někdo opozdil, trnuli jsme strachem, že je zavřený. Věci, které člověk tehdy zažíval, si bude pamatovat po zbytek života.
Vzpomínám třeba, když byl soud s Havlem, Kohoutem, Pavlíčkem a Ledererem a my jsme čekali na chodbě. Seděla jsem vedle staré paní Drtinové a paní Slánské. Trochu jsem se vztekala, že to trvá dlouho a kdesi cosi. Už nevím, která z nich, myslím, že paní Slánská, mi řekla: „Děvenko, na soudech se naučíš trpělivosti. Tady se naučíš hodně o životě.“ To jsou věci, které mi potom strašně pomáhaly, protože jsem si uvědomila, že ať se jedná o jakýkoli problém, tak to vlastně problém není. A vždycky si představím tu tvrdou, dřevěnou lavici, kde člověk sedí a ví, že má důvod být trpělivý.
Redakčně kráceno.
Rozhovor v plném znění vyjde knižně na podzim pod názvem Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent.
Rozhovor vedla Blanka Nyklová.
