Jarmila Johnová se narodila v Praze v roce 1949. Protirežimní dokumenty začala opisovat během vysokoškolských studií, po podpisu Charty 77 portfolio protirežimních aktivit rozšířila. Fotografovala demonstrace na podporu lidských práv a setkání chartistů a chartistek, pomáhala šířit texty Charty 77 a samizdatové Lidové noviny. Od 80. let se věnuje ochraně životního prostředí a pracuje pro iniciativu Pražské matky.
Byla jste jedna z prvních, která Chartu 77 podepsala.
V mém případě byl podpis Charty jednoduchý – žila jsem tehdy s Jirkou Dienstbierem a ten mě s textem a záměrem Charty 77 osobně seznámil. Trošku jsem váhala, protože jsem byla těhotná a nechtělo se mi rodit ve vězení. Ale pak jsem si říkala, že vždycky se najde nějaký důvod, proč nepodepsat.
Byl to neagresivní text a naprosto se vším jsem souhlasila. Pracovala jsem tehdy u památkářů, a když mě požádali, abych navštívila spolu s dalšími mladými zaměstnankyněmi v Mladé Boleslavi sovětské vojáky, odmítla jsem a musela jsem vysvětlovat kádrovačce, k jejímu velkému zděšení, že nesouhlasím se vstupem vojsk Varšavské smlouvy.
Všude jsem pak vysvětlovala proč a to mě nebavilo. To byl hlavní důvod, proč jsem v prosinci 1976 podepsala. Podpis Charty mi dal pocit úlevy, že veřejně můžu říct, co si myslím.
Měla jste záložní plán pro případ, že byste šla do vězení těhotná? Kdo by se o dítě po porodu staral?
Až tak daleko to nešlo. Za socialismu bylo možné mít dítě v ženské věznici do určité doby u sebe. Úplně podrobně jsem se o to ale nezajímala. Když vězení později hrozilo znovu, byli jsme s přáteli domluveni, že se dětí ujmou. V naší komunitě stáli všichni při sobě.
Jaké bylo první setkání se Státní bezpečností?
Bylo to zvláštní. Měla jsem pocit úžasné síly, hormony zapracovaly, takže jsem se cítila taková nabušená. Když přišli, řekla jsem jim, že je mně to blbé, ale že jim o svých kamarádech nic povídat nebudu. Byli slušní, jeden byl hodný a druhý vyhrožoval, ale proběhlo to velmi korektně. Když jsem pak chodila na výslechy, raději jsem brala děti s sebou, aby mě právě od nich neodloučili. Kdo by se odvážil mě nejdřív s jedním, pak se dvěma a nakonec se třemi dětmi někam odvést?
Pamatují si výslechy StB vaše děti?
Nepamatují. Byly hrozně hodné, vždycky dostaly pastelky a papír. Tedy děti byly hodné, a policajti vlastně taky. Nelíbilo se jim, že jsem v domácnosti. Mého muže nebo mé muže, protože jsem jich měla několik, zaměstnali aspoň jako umývače oken nebo uklízeče, ale mě až do toho třetího dítěte nikdo nechtěl zaměstnat ani jako uklízečku. To bylo zvláštní. Pomohl mi až Sergej Machonin, který znal nějakého primáře v Krči, sehnat na dva měsíce práci uklízečky na interně.
Pak jste byla s dítětem sama?
Není žádné tajemství, že Jiří Dienstbier byl velký donchuán a žen měl několik. Byl o něj velký zájem, takže v době, kdy byl zavřený, jsme spolu už nežili. To už žil s Jarmilkou Bělíkovou, takže jsem sice byla sama, ale z důvodu rozchodu rodičů dítěte, nikoli proto, že jsem čekala, až se vrátí z vězení. Všechny jsme za ním jezdily, kromě Jarmily, ta byla zavřená s ním.
Mělo prolínání partnerských vztahů v komunitě chartistů a chartistek vliv na její fungování?
Jestli máte na mysli promiskuitu, ta fungovala myslím v celé společnosti. Prostě to tak v Česku bylo. Politici na Západě si nemohli dovolit to, co jsme měli tady. Nemyslím si, že by chlapi v Chartě byli nějak zvlášť zajímaví fešáci… Byli jsme semknutí a měli jsme se opravdu rádi. Možná že ta blízkost i pocit ohrožení hrály svou roli.
Pamatuju si, že jsem si říkala, že to není zrovna společnost, kterou bych si za normálních okolností vybrala: patřily do ní osobnosti nejrůznějšího politického smýšlení nebo životního zaměření, většinou výrazně vyhranění, od extrémních levičáků přes komunisty, tzv. osmašedesátníky, nebo eurokomunisty, jak jsme někdy okruh kolem Jirky nazývali, přes výstřední členy kulturního undergroundu až po konzervativní katolíky.
Těšila jsem se, že až se společnost otevře, až to prostě praskne, seznámím se s novými úžasnými lidmi. A pak jsem teprve poznala, že s těmi nejúžasnějšími lidmi jsem se už potkala. Byli jsme prostě spřízněni volbou.
Měla jste zkušenost s fyzickým násilím?
Vybavuju si, že Zinu Freundovou přepadli, když byla sama doma. Myslím, že jí to dost zničilo život. Pak emigrovala. Mužské si vybavuju víc. Třeba mému poslednímu partnerovi Karlu Freundovi sebrali při výslechu brýle, zhasli a zmlátili ho. Říkal, že nejhorší na tom bylo vědomí, že se nemůže bránit. To je automatické, když vám někdo dá pěstí, máte chuť mu to vrátit…
Měla jsem pocit, že StB rozlišuje mezi takzvaným undergroundem, do něhož pro ně spadali všichni, kteří neměli nic společného s komunisty, a těmi, co měli, třeba bývalí komunisté nebo jejich rodinní příslušníci. Ti byli svým způsobem hájení. Jirku Dienstbiera, který byl sice zavřený, nikdy nezmlátili. U těch ostatních jim to nedělalo potíže. Vždycky když se něco semlelo, tak si mě pozvali, strašili mě a chtěli, abych jim něco pověděla. Já ale od začátku říkala: „Promiňte, mně je to blbé, ale nepovím vám to. Nezlobte se, ale opravdu ne.“
A tak už ani moc nepočítali s tím, že bych jim něco řekla, a netroufli si v mém případě přikročit k tvrdšímu jednání. To nejtvrdší, co mi kdy udělali, bylo, že mi doma vyrazili dveře. Byla jsem doma sama, vlítli do bytu a oznámili mi, že mají podezření, že mám v bytě teroristy. To byla z jejich strany hrozba, protože za terorismus byl tehdy provaz. Prolítli byt, chtěli vidět mou občanku, kterou mi vzali a už ji nevrátili. Vůbec mi neřekli, kdy a kam si pro ni mám přijít. Musela jsem po ní pátrat na příslušném okrsku Veřejné bezpečnosti, protože bez občanky byla tehdy existence nemyslitelná, vlastně ilegální.
Redakčně kráceno.
Rozhovor v plném znění vyjde knižně na podzim pod názvem Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent.
Rozhovor vedla Blanka Nyklová.
